The text examines the ontological relationship between unity and multiplicity based on the ancient principle that being is necessarily one. The author analyzes the conditions under which two or more beings can form a new integrated unity to which being can be attributed. The reflection distinguishes between true internal integrity and a mere sum of parts. It further addresses the issues of isolation and connection in the real world; it argues that the total isolation of a being would exclude it from the world, in which everything is interconnected. However, it also emphasizes that the existence of relationships and connections does not automatically mean the creation of a higher type of unity. In the real world, connections and disconnections exist side by side, which complicates the possibility of establishing a universal unity of the world through mere links. The work thus provides philosophical insight into the problem of how to define the being of a whole composed of several parts and what role the nature of their interconnection plays in this process.
Jedno a více (mnoho)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 9. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Jedno a více (mnoho)
Již od antických dob platí, že jsoucí je nezbytně jedno. Dvě jsoucna (pravá, tj. vnitřně nějak – ovšem v různé míře – integrovaná) tedy musí být dvě „jedna“ (dvě „jednoty“), nikoli jediné „jedno“; o dvojici jsoucen tedy nemůže oprávněně říci, že „jest“, i když o obojím členu oné dvojice to oprávněně říci můžeme. Jinak se tomu má ovšem v případě, kdy dvě jsoucna vskutku jakési nové „jedno“ tvoří. Otázka tedy zní, za jakých okolností mohou dvě jsoucna (anebo více jsoucen) být právem považována za dvojici (event. trojici atd.), která vskutku „jest“, tj. které můžeme připisovat „bytí“. Na druhé straně tu je otázka, za jakých okolností dvě (pravá) jsoucna být za dvojici jako „jednu“ rozhodně (a do nejvzdálenějších důsledků) považována nemohou. Bylo by to zřejmě možné jen za předpokladu, že by každé z nich bylo od toho druhého naprosto izolováno, takže by vlastně ani jedno nemohlo být součástí skutečného světa, neboť ve skutečném světě všechno nějak souvisí se vším, i když ovšem – jak říkáme – nikoli tak, že by už eo ipso zakládalo jednotu světa (neboť vedle souvislostí jsou tu nepochybně také nesouvislosti). Protože však ve skutečném světě vždycky vedle nesouvislostí vládnou (platí ETA.) také nějaké (různé) souvislosti, je zřejmé, že ne všechny souvislosti mohou zakládat a udržovat každý typ jednoty (nebo možná jednotu vůbec, tj. jakoukoli).
(Písek, 130929-1.)