This text explores the philosophical concept of "ultimate beginnings" (ultima principia), examining how linguistic habits reveal our underlying perceptions of time and reality. The author highlights a paradox: while beginnings (archai) are traditionally sought in the distant past, this temporal displacement leads to their objectification and alienation from the present. By viewing origins as something long gone, we obscure the fact that every moment of human existence is grounded in actual, constantly renewing beginnings. A true beginning is not merely a historical point on a timeline but a living, fresh source essential for the ongoing "performance of being." The essay criticizes the separation from our own current origins, arguing that such detachment leads to a lack of solidarity with other subjects and events. Ultimately, the text calls for a recognition of how our being is anchored in these ever-present sources, which allow for the integration of reality and the continuity of life beyond mere objective history.
Ultima principia („poslední počátky“) / „Poslední“ počátky (ultima principia)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 2. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Ultima principia („poslední počátky“) / „Poslední“ počátky (ultima principia)
Jazykové zvyklosti někdy velmi pěkně a názorně ukazují, jak doopravdy myslíme a uvažujeme. Už odedávna a často dodnes, pokud se vůbec mluví o „počátcích“ (je to filosofickým zvykem od samých počátků filosofování, neboť už první filosofové uvažovali o tzv. arché nebo archai), se zdůrazňují tzv. „první počátky“ tak, že se také mluví o „posledních počátcích“. Na první pohled se zdá, že „počátkem“ musí být to, co je v čase (tj. na časové přímce) docela na prvním, tj. nejstarším místě, tedy nejdále v minulosti. A protože my sami, kteří se na tu „přímku“ díváme a také na ni umisťujeme jednotlivé události či fáze událostí, nejsme přítomni v té minulosti, díváme se tedy ze své vlastní přítomnosti na ten „počátek“ do minulosti. A tak se takový „počátek“ v našem řazení dostává co nejdál od nás: a proto můžeme říci, že jde o ten „poslední počátek“, o „ultimum principium“. Zde se docela zřejmě ukazuje to základní a nejpodstatnější: nejde už jen o to, že jsme umístili všechny počátky do minulosti, ale především o to, že se na tu minulost a do té minulosti díváme jakoby zpátky, jako na něco co je z našeho hlediska již dávno pryč. A právě to je charakteristické pro zpředmětňování: zatímco každý skutečný, opravdový (a to znamená „živý“, „aktuální“) „počátek“ je vždycky čímsi novým a čerstvým, my je od sebe a od své aktuální přítomnosti vzdalujeme na distanci někam do více nebo méně vzdálené, dávné minulosti, zatímco my už jsme někde docela jinde. A tak zcela zapomínáme (a vlastně si znemožňujeme „vzpomenout“ a „uznat“), že v samém našem bytí je zabudována naše zakotvenost v „počátcích“, že každý okamžik naše bytí (našeho života) je umožněn a zakládán nějaký novým, tj. aktuálně novým počátkem, bez něhož by nebyl žádný další náš „výkon bytí“ možný. Toto oddělení (a zapomínání) našich vlastních, aktuálních „počátků“, z nichž se vždy znovu jakoby „rodíme“ a z nichž „vyrůstáme“, abychom se chopili připravených skutečností a integrovali je do dalšího svého „bytí“, nás de facto vždy znovu desolidarizuje se všemi jinými subjekty (a vůbec událostmi) a jejich vlastními „počátky“. A právě tím si mylně sugerujeme, jakoby žádná „první jednota“ (lépe než „poslední jednota“) všech počátků nebyla možná ani myslitelná.
(Písek, 120227-1.)