This text explores the philosophical significance of the concepts of reactibility and reaction. The author argues that a reaction should not be understood as a mere consequence of external influences, but rather as an autonomous and distinct action of the subject. Reactibility is presented as an inherent capacity of the subject, which is not simply a passive intersection of external forces. A central claim of the essay is that the true origin of any reaction lies within the subject itself. An external stimulus only becomes a functional stimulus when it is registered and perceived by the subject; without this active response, the external influence remains null. This perspective fundamentally reevaluates the traditional understanding of causality, suggesting that an antecedent only becomes a cause if the consequence reacts to it as an achievement of the subject. The work thus emphasizes the subject's active role in perception, deconstructing the notion of linear causality and the passivity of the perceiving being.
Reaktibilita a „reakce“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 2. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Reaktibilita a „reakce“
Pojem „reaktibility“ má pro filosofii obrovský význam, pokud je správně „nasouzen“ a pokud mu správně rozumíme. Reakce je vždycky akcí, ale opravdovou, tj. samostatnou a svébytnou akcí, byť „odpovídající“ na něco, co není její součástí ani složkou. Reaktibilita je proto vždy jakousi „výbavou“ subjektu, který v žádném případě nelze chápat jako pouhý průsečík nějakých vnějších „vlivů“ a „působení“. Reakce není následkem působení, ale je odpovědí na nejrůznější působení, která nejsou příčinou, nýbrž nanejvýš „podnětem“ této odpovědi. Ovšem i to je zatíženo nežádoucím významem (konotací): „podnět“ jakoby sugeruje, že je tím, co je na počátku případné odpovědi. Ve skutečnosti na skutečném „počátku“ kterékoli „reakce“, tedy „odpovědi“, je subjekt, který teprve svou „akcí“ způsobuje, že onen „vnější podnět“ se stane skutečným podnětem, tj. je jako podnět zaregistrován, „vnímán“ (a to je skutečným počátkem každé „reakce“, nikoli něco „vnějšího“). Pokud na jakýkoli „podnět“ příslušný subjekt nezareaguje, pak se tento „podnět“ žádným podnětem nestane. Je tomu stejně jako s každým „příčinným“ vztahem: aby se „možná“ příčina mohla stát skutečnou příčinou, musí na ni „následek“ zareagovat resp. musí se ten následek stát výkonem (reakcí) subjektu. Pokud k tomuto „výkonu“ nedojde, nic předem daného (tj. žádné antecedens) se příčinou nestane a stát nemůže.
(Písek, 120227-2.)