This text examines the definition of reality through sensory perception and the philosophical implications of how we define "the real." The author explores the limitations inherent in reducing reality to that which can be perceived through the senses in the present moment. A key distinction is drawn between the ancient Greek tradition, which prioritized vision (theorein) and led to a static focus on the "hic et nunc" while marginalizing time, and the Jewish tradition, which emphasized hearing and thus granted significant importance to temporality. The reflection demonstrates that a focus on sensory perception does not necessarily have to devalue the temporal aspect of existence. By introducing the concepts of processes and events, the author argues that even the sphere of sensory objects can be understood within a temporal framework. Ultimately, the document suggests that moving beyond a narrow, static view of objects toward a more dynamic understanding of "event-ness" allows for a richer integration of time into our perception of reality.
Předmět smyslový
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 3. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Předmět smyslový
Jde především o to, jaký význam dám slovům „skutečný“ a „skutečnost“. Pokud dáváme důraz na smyslovost, tj. na to, že určitý „předmět“ můžeme vnímat svými smysly (což ovšem samo o sobě vyžaduje jednak zdůvodnění, jednak vymezení rozsahu platnosti takového zdůvodnění), omezujeme, resp. redukujeme „skutečnost“ (resp. „skutečnosti“) pouze na to, co jsme schopni (buď přímo, nebo za pomoci přístrojů) smyslově vnímat. Tak např. nejsme schopni vnímat to, co vnímá někdo jiný, tak, jak on to vnímá. (A přesto nepochybujeme o tom, že i on vnímá to, co vnímáme my – jen nevíme, zda to vnímá stejně jako my.) Problém ovšem spočívá ještě v něčem jiném: jsme totiž schopni vnímat jen to, co je nějak právě před námi, třeba psa, který k nám přiběhl a nyní na nás štěká. Vlastně vidíme jen psa, jak vypadá právě v tuto chvíli, a slyšíme štěkot, který právě teď zní. Nevidíme psa, jak vypadal před chvílí (natož před hodinou, třeba tu před hodinou vůbec nebyl), ale můžeme si to ještě pamatovat; a nevidíme téhož psa, jak bude vypadat za chvíli (natož zda tu za hodinu ještě vůbec bude), a nemůžeme si to ani pamatovat, jen o tom můžeme mít nějakou představu či spíše jen dohad. Ve starém Řecku se hlavní důraz kladl na vidění (theorein = viděti, zírati, zříti); to vedlo k tomu, že za vskutku „skutečné“ bylo považováno pouze to právě hic et nunc nahlédnutelné či nazřené, čím byl prakticky vyloučen nebo aspoň marginalizován čas. Naproti tomu v židovské tradici bylo jako nejdůležitější považováno slyšení, naslouchání (především naslouchání mluvě, promluvě); tím nabyl čas na velkém významu. Jde o pouze jeden aspekt toho, jak lze rozumět tomu, co je smyslový vjem a smyslové vnímání. Ukazuje se tedy, že ani důraz na smysly a na smyslové vnímání nemusí nutně vést k znehodnocení časového aspektu a času. Přicházíme-li s důrazem na dění, procesy a zejména událostnost a události, nemusí se to nikterak vyhýbat oné zúžené, redukované sféře „smyslově vnímatelného“, tedy smyslovým „předmětům“.
(Písek, 120317–1.)