The text explores the nature of philosophical inquiry, arguing that philosophy lacks a 'natural' or privileged starting point. Contrary to the Cartesian ideal of absolute certainty, the author posits that the journey toward truth must inevitably begin with unverified or even erroneous assumptions. Progress in philosophy is achieved not through an infallible foundation, but through the rigorous and continuous re-examination of every thought process within evolving contexts. While one can begin with any philosopher, engaging with 'great' thinkers demands heightened vigilance to resist their intellectual dominance and maintain critical autonomy. The goal of philosophical practice is not to establish immutable dogmas but to construct provisional 'positions' that undergo constant refinement and revision. This approach emphasizes the importance of independent thinking and depth over the superficial adoption of external authorities. Ultimately, philosophy is presented as a dynamic, slow process of building and correcting one's perspective, where the lack of a fixed beginning necessitates intellectual responsibility and a commitment to ongoing scrutiny.
Filosofie nemá „přirozený počátek“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 7. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Filosofie nemá „přirozený počátek“
Není žádný privilegovaný „počátek“ filosofování; ať začneme čímkoli a kdekoli, nemáme žádnou záruku, že jsme na správné cestě. Možnost začít čímsi nepochybným, jak ji postuloval třeba Decartes, je nám, jak dnes víme, uzavřena. K pravdě se můžeme dostat jen tak, že někde něčím (tj. nejspíš ne-pravdou) začneme, ale že to ještě zdaleka za naprosto jisté považovat nebudeme, nýbrž že uděláme všechno pro to, abychom se postupně na správnou cestu dostávali. A na správnou cestu se lze v zásadě dostávat odkudkoli, ovšem za předpokladu, že každý svůj myšlenkový krok budeme nejen předem rozvažovat, ale zejména dodatečně, tj. znovu a znovu zvažovat a prověřovat, a to vždy v dalších, nových souvislostech (kontextech).
Z toho vyplývá jeden důležitý závěr pro samo filosofování: začít můžeme u kteréhokoli filosofa. Když si ovšem vybereme nějakého „velkého“ filosofa, vyhneme se sice některým zbytečným omylům a scestím, ale musíme se tím naléhavěji a bedlivěji bránit jeho veliké intelektuální převaze a tím spíš kontrolovat každý jeho krok. To ovšem velcí filosofové sami vědí, a proto ten divný zvyk (pazvyk) velkých myslitelů hrát si na „mágy“, jejichž slova (a myšlenky) je třeba polykat bez kousání. To sice naši cestu do světa filosofů a filosofie hodně zpomalí, ale sami sebe tak přinutíme, abychom si postupně budovali své vlastní filosofické „pozice“ (slovo „pozice“ není příliš vhodné, protože právě tyto „pozice“ budeme muset čas od času upravovat, opravovat a také měnit, takže jde vždy o něco jen dočasného). Cílem ovšem není vybudovat si své „pozice“ jednou provždy, ale na druhé straně jejich prozatímnost nás nesmí vést k žádné povrchnosti, ani jen menší obezřetnosti.
(Písek, 120724-2.)