This text explores the essence of philosophizing as an activity intrinsically linked to the personality of the thinker and their specific life circumstances. The author argues that every philosophical work and thought stems from personal positions, starting points, and experiences, including social and political ones. While the ideal of science is for the scientist's personality to recede in favor of objectivity, in philosophy, the presence of the thinker as a distinct personality is crucial. Philosophizing is defined as an active confrontation between these internal stances and external reality, leading to a constant movement and transformation of the starting points themselves. True philosophy emerges as a synergy or synthesis between the thinker's activity and the actuality of the situation. If either of these components is suppressed, philosophizing becomes deformed and loses its essence. The text thus emphasizes that philosophy is always a dynamic process in which personal integrity meets the challenges of the surrounding world, fundamentally distinguishing it from the impersonal scientific approach.
Filosofování a okolnosti
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 9. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Filosofování a okolnosti
Vše, co filosof napíše, ba vše, co promyslí, vychází vždy také z jeho myšlenkových „pozic“ a „východisek“ (jejichž pozvolné ustavování a proměny jsou charakteristické pro jeho osobní myslitelskou cestu), z jeho myslitelské, ale zejména životní (tedy také společenské a politické) zkušenosti, ze způsobu jeho reagování na proměny situace a okolností, atd. A to znamená, že se tam téměř vždycky objevuje také něco nového, přinejmenším úsilí o něco nového, i když vždyky v reakci na „skutečnost“ a na „aktuálnost“. Zkrátka a dobře: filosof vždycky nejen ve svém životě, ale i ve svém díle vystupuje jako určitá osobnost, která si nějak „stojí na svém“, i když se tematicky zaměřuje na něco nebo někoho jiného, a i když právě tím, jak „stojí na svém“, vlastně své „pozice“ posouvá a mění, a to vědomě a dokonce cíleně. Tím se filosofie naprosto zásadně liší od toho, co je ideálem věd a vědeckých postupů, kde osoba a také osobnost vědcova má při poznávání skutečnosti a při řešení problémů zásadně ustupovat do pozadí. Filosofování (tj. myšlení filosofickým způsobem) je tedy vždy jednak konfrontací myslitelových pozic se situací, v níž je v dané chvíli (nebo s něčím významným z této situace), jednak pokusem o jakousi syntézu či spíše synergii obojího, a to s důrazem na myslitelovu aktivitu. Pokud je alespoň jedna z obou „složek“ této konfrontace (a zároveň synergie či synkreze) zůstává oslabena nebo pokud snad téměř chybí, deformuje se a přímo zvrhá skutečná filosofování v něco, co filosofii jen připomíná, ale ve skutečnosti s ní je v hlubokém napětí a vysloveně rozporu.
(Písek, 120901-1.)