The text explores the challenge of teaching philosophy, concluding that the act of philosophizing itself cannot be taught in a conventional sense. While the foundational knowledge, facts, and historical contexts necessary for a philosopher can be imparted through instruction, the essence of philosophy lies in continuous critical reflection and the rigorous examination of all knowledge. The author emphasizes that this criticism should not be vague or general; instead, it must focus on specific details within their respective contexts. For such critique to be effective, thoughts must be precisely formulated, moving beyond mere intuition or immature stages of guessing. A central pillar of philosophizing is radical self-criticism and patience with one's own intellectual process, which in turn fosters fairness toward other thinkers. Ultimately, the document argues that while a teacher can lead by example, the internal commitment to critical thinking and self-examination is something that cannot be formally taught. Philosophizing is thus presented as a disciplined intellectual practice and a habit of mind rather than a transferable body of data.
Filosofování nelze „učit“ (vyučovat)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 10. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Filosofování nelze „učit“ (vyučovat)
Filosof musí hodně věcí znát, musí hodně vědět, musí se v tom, co ví, také orientovat, a tak dále, ale filosofování samo v tom vědění, v těch znalostech atd. nespočívá. A učit resp. vyučovat lze všemu tomu, co je pro filosofa potřebné, ale nikoli samotnému filosofování. Filosofovat znamená všecko a vždy znovu kriticky reflektovat a prověřovat – a to právě znamená také kriticky prověřovat všechno to, co víme, co známe a v čem – jak by ne – mohou být i chyby a omyly. A ovšem: aby bylo všechno to, co víme a známe možno kriticky prověřovat, nesmíme to dělat paušálně a generálně, ale právě v jednotlivostech, v detailech, i když vždycky s ohledem na příslušné kontexty. A máme-li tu kritiku provádět do detailů, je třeba, aby to kritizované a prověřované bylo náležitě a zřetelně formulováno, i s těmi detaily, tj. aby bylo co konkrétního kritizovat a prověřovat. A máme-li, přesně: musíme-li být kritičtí i k sobě a ke svému myšlení, musíme své myšlenky přesně formulovat, ne je nechat jen v nějakém nezralém stadiu jakéhosi tušení a odhadování. A k tomu je zapotřebí samozřejmě obrovské trpělivosti, a tu kritickou trpělivost musíme mít především pro sebe a se sebou, jinak nebudeme ani dost (a spravedlivě) trpěliví s těmi druhými, jinými mysliteli. A právě to je přesně to, čím lze jít příkladem, ale co nemůžeme vyučovat. Ta kritičnost vůči sobě a svému myšlení je rozhodující.
(Písek, 121009-1.)