The text examines the philosophical problem of subjectivity, tracing its perception from common usage to its historical roots in Ancient Greek thought. It focuses on the distinction between mere opinion (doxa) and true knowledge (episteme), which established the fiction of inner vision or pure intellectual perception independent of physical senses. This tradition relied on numbers and geometric shapes—mental constructs rather than physical realities—to model the world. While such models are effective, the author emphasizes the need to define their limits and revise the classical concept of episteme. A central theme is the distinction between the subjective act of thinking and the objective mental models toward which that act is directed, often discussed in the context of intentionality. Numbers, for instance, exist independently of subjectivity, even though they are accessed through subjective mental operations. The text concludes that rigorous thinking must involve subjective performances that remain uninfluenced by personal subjectivity, thereby preserving the integrity and independence of the thought content.
Subjektivita jako problém
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 11. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Subjektivita jako problém
Termín „subjektivní“ má v běžném použití význam něčeho vnitřního a soukromého, navíc problematického, co je pouhým zdáním, co nemá se skutečným světem nic nebo jen málo společného a podobně. Možná to zpochybňování má původ ve starém Řecku, možná jinde a třeba mnohem dříve. Řekové však nenásledovaly starší vzory ve zpochybňování lidských sil a možností, ale postavili proti sobě ve velké ostrosti pouhé domnění (doxa) a opravdové vědění (epistémé); tím dali základ myšlence, že je možné něco „vědět“ (= vidět), aniž bychom u toho museli sami být (= aniž bychom se dívali). A tak si vytvořili fikci, že vedle smyslového dívání a vidění je možné a dokonce záhodné něco jako „vnitřní vidění“, tj. vidění bez očí, pouhým rozumem, pročištěnou myslí. Tato fikce se dlouho opírala o naše zkušenosti s čísly a také s vybranými rovinnými (později i prostorovými) obrazci či útvary. Jenže ani čísla, ani geometrické atd. útvary nejsou součástí skutečnosti kolem nás, ale jsou to – jak je ostatně patrno už z názvu – naše myšlenkové výtvory. Že je možné a někdy mimořádně účinné takových myšlenkových výtvorů (modelů) používat také při poznávání „reálných“ skutečností (tedy někdy, ne vždy!), o tom není sporu; spory se vedly a vedou o to, kde je takovým „kvantifikacím“ třeba jejich platnost uznat a kde naopak jsou jejich nepřekročitelné meze. Tak se stalo, že antický koncept epistémé je vlastně už nepoužitelný bez závažných korektur; na druhé straně se však možnost myslet „jasně a zřetelně“ (clare et distincte) soustředila (začala soustřeďovat, stále to zatím pokračuje) na rozdíl mezi aktem myšlení a tím, co je tímto aktem (výkonem) myšleno, tedy těmi myšlenkovými modely, které rozhodně nejsou žádnou složkou ani součástí oněch aktů či výkonů, tedy té skutečné subjektivity (to je problém tzv. intencionality v užším vydání). Tak kupříkladu žádné číslo není záležitostí naší subjektivity, ale naše subjektivita se k němu pouze vztahuje – buď to číslo myslíme, vskutku míníme – anebo míníme něco jiného, eventuelně vůbec nic přesného či vůbec nic. A také práce s takovými myšlenkovými modely, ačkoli jde ovšem nutně vždycky o subjektivní výkony, není nebo aspoň nemusí a nemá být zatížena ničím „subjektivním“, tj. nesmí být tou naší subjektivitou nijak ovlivněna a tak na ní jakkoli závislá.
(Písek, 121103-2.)