This text explores the fundamental distinction between truth as a purely non-objective reality and the truth found within specific statements, theories, or intellectual concepts. The author argues that while formulations are always better or worse attempts to give word to the truth, truth itself remains non-objective and cannot be identified with unchanging, timeless transcendentals or norms. A central theme is the principle of incarnation, through which truth manifests as a unique event addressed to a specific subject in a concrete situation. The text critiques the influence of Greek conceptualism, which transformed the dynamic nature of incarnation into a static fact and attempted to define the divine through categories such as person or subject. According to the author, such objectification weakens the divine otherness. He proposes using the term truth instead of anthropomorphic designations to better capture the dynamic and personal nature of reality. Truth is thus presented not as a static norm, but as an active occurrence that maintains its absolute validity through its unique address to human situatedness.
Pravda „nepředmětná“ / „Nepředmětná“ skutečnost (pravda)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 12. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Pravda „nepředmětná“ / „Nepředmětná“ skutečnost (pravda)
Principiálně je třeba lišit pojetí „pravdy“ jako ryze nepředmětné skutečnosti a „pravdu“ určitého tvrzení, určité koncepce, určité teorie, určitého myslitele apod. V tomto druhém případě jde spíše jen o míru pravdivosti či ještě lépe o prvek pravdy, který je třeba ještě nějak vyhledat (bez toho pro nás zůstanou prvek pravdivosti i nepravdivosti či nepravdy nerozlišeny a neodděleny). Tak jako je možno nějakou skladbu zahrát vynikajícím způsobem, ale také fušérsky (a mezi tou obojí krajností je spousta způsobů přechodných), tak je možno myšlenkově (filosoficky), tj. myšlenkou uchopit a pak slovy formulovat pravdu (vždy ovšem v konkrétní situaci a ve spojení s konkrétním subjektem nebo konkrétními subjekty) vždy buď lépe nebo hůře. A my se musíme vždy znovu pokoušet od sebe odlišit nedostatek myšlenkových a formulačních prostředků od toho, k čemu jejich autor mířil a jak se jimi pokoušel „dát slovo“ pravdě samé (tedy „ryzí“ a nepředmětné). A tato „pravda sama“ nemůže být ani ztotožněna se žádnou formulací ani se žádným myšlenkovým uchopením, ale zejména ani se žádnou „transcendentálií“, nadčasově platnou a bytostně neměnnou normou, stejnou pro všechny situace a pro všechny subjekty. Tady má obrovský význam po mnoho staletí trvající a vždy znovu oživující teologickou diskusí o tzv. inkarnačním principu. Pravda (tj. pravda sama, tzv. „ryzí“) platí naprosto a také jedinečně: je zaměřena do určité situace a na určitý subjekt a jeho situovanost; to však znamená, že sama není vůbec neměnná, nýbrž že se jakoby „aktivně“ vyjevuje, a to tím, že přichází na určité místo a v určitou chvíli, a to právě „personálně“ jedinečným způsobem adresně. Tím vůbec není její platnost relativizována, ale je tím charakterizován a zvláštní povaha nepředmětné skutečnosti. Pod vlivem řecké pojmovosti byla „inkarnace“ zbavena své událostnosti a dynamičnosti a stalo se z ní „factum“; a na obranu proti naprostému zpředmětnění se o to víc vyzdvihl „personální“ resp. „subjektní“ charakter boží. To však znamenalo jen jinou podobu ne.-li popření, tedy alespoň oslabení „jinakosti“ boží. Zde platí, že nevím, zda Bůh je subjekt a zda je osobnost (persona), a pokud ano, jaké je ona jinakost jeho „subjektu“ resp. jeho „osobnosti“. Vidím v tom nalomení a narušení onoho zásadního důrazu na pravou „jinakost“ a tím tak na pravou povahu „inkarnace“. A právě toho se můžeme vyvarovat, kdy budeme dávat přednost slovu „pravda“. A pak je námitka, že pravda je „neosobní“, stejně plytká jako tvrzení, že „bůh“ je „osobnostní“.
(Písek, 121226-1.)