This text provides an in-depth philosophical exploration of the definitions of "reality" and "the real." The author challenges the narrow conceptualization of reality as a mere state of current existence, particularly since we lack direct access to the present in its purest form. Instead, reality is presented as a broader phenomenon that necessarily incorporates non-existent dimensions. This includes the past, which, though no longer existing, leaves behind traces for reconstruction, and the future, which can be inferred through predictable patterns and historical inertia. The author defines the truly real as "concrete" (from the Latin concrescere), signifying a fusion of the currently present with elements that are either no longer or not yet in existence. This perspective emphasizes that reality is not a static snapshot but a dynamic process characterized by transitions between non-being and being. Ultimately, the work highlights that existence involves a continuous flow of emergence, duration, and cessation, forming a complex ontological unity.
Skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 1. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Skutečnost
Co je „skutečné“ a „skutečnost“:
to, co právě (aktuálně) „jest“ (k čemu však přísně vzato nemáme „přímý“ přístup);
to, co se sice již stalo minulým, tj. již nejsoucím, ale co po sobě zanechalo nějaké stopy, které jsou ještě nyní „aktuálně jsoucí“ a na jejichž základě se můžeme pokusit o rekonstrukci toho, co kdysi bylo aktuálně jsoucí;
to, co sice ještě nenastalo, ale nač můžeme s větší nebo menší jistotou (odůvodněně) usuzovat, že to buď v nejbližší době nebo někdy také později určitě nastane; v tomto případě (ostatně jako v předchozím) počítáme jednak s tzv. setrvačnostmi, obecně však s malou nebo spíše tzv. předvídatelnou („zákonitou“) proměnlivostí statisticky uchopitelných a zpracovatelných údajů.
Z toho vyplývá, že už dávno a také dnes stále počítáme s „nejsoucími skutečnostmi“, čili že pojetí skutečného jakožto pouze aktuálně skutečného je už dávno nedržitelné; všechno opravdu skutečné daleko přesahuje ono „pouze aktuálně jsoucí“ a nutně zahrnuje mnohé „nejsoucí“ (ať už „již nejsoucí“ nebo „ještě nejsoucí“). Můžeme tedy uzavřít, že všechno vskutku skutečné je jakousi srostlicí aktuálně jsoucího s aktuálně ještě nebo již nejsoucím; srůstati neboli spolu růsti se v latině řeklo con-crescere, takže o skutečně jsoucím můžeme mluvit jako o konkrétním nebo o konkrétu (a to bez ohledu na to, zda jde o konkrétní již vůbec nejsoucí, tedy naprosto minulé, anebo zda nějaké jeho relikty či zbytky přetrvávají i poté, co konkrétum jakožto celek již skončilo). Naproti tomu by nemělo smysl chtít v plném smyslu mluvit o „konkrétu“ v případě, že se ještě ani nezačalo dít, odehrávat, probíhat.
K problémům toho, co je skutečné, náleží ovšem také „skutečnost“ přechodů jednak z neskutečného ve skutečné, jednak ze skutečného nejsoucího ve skutečné jsoucí – a ovšem také přechodu jsoucího v nejsoucí, tj. nejen začátku, ale také konce „trvání“, „bytí“ (tedy vzniku a zániku).
(Písek, 110116-1.)