This text explores the philosophical concepts of wholeness and the cosmos, starting from the ancient Greek perception of the world as both ordered and beautiful. The author examines how this notion has been perpetually challenged, particularly by the psychological influence of atomism, yet remains a crucial problem that each generation must address anew. While modern Czech thinkers like J. L. Fischer and J. B. Kozák emphasized relational structures and contextuality, the article argues that these approaches often overlook the entities that enter into such relations. There is a pressing need to reconstitute the concept of the whole by analyzing the boundaries and limits that define internal and external domains. The text highlights the importance of distinguishing between spatial and temporal dimensions, as well as between objectivity and non-objectivity. Ultimately, the abstract suggests that a comprehensive understanding of wholeness requires a careful examination of how specific entities maintain their integrity amidst a complex web of relations and discontinuities in the contemporary world.
Celky a „kosmos“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 5. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Celky a „kosmos“
Staří Řekové považovali svět nejen za uspořádaný, ale i za krásný. Tento předpoklad byl pak v dějinách myšlení neustále zpochybňován, ale také obnovován a nejrůznějšími způsoby podpírán. Proto se každá nová generace myslitelů musí k tomuto filosofickému problému vždy znovu vracet a musí se pokoušet jej řešit svými novými způsoby, přiměřenými stavu vědeckého poznání, ale v žádném případě z něho nevyplývajícími ani z něho neodvoditelnými. Obrovský vliv si dodnes v několika ohledech zachovaly myšlenky starověkých atomistů, ale spíš jen vliv psychologický, někdy vysloveně sugestivní, a v důsledku své vnitřní nevyrovnanosti a nesourodosti ve směrech značně rozličných. Ačkoli myšlenka celků a celkovosti je prastará a již u presokratiků doložitelná, byla atomisty naprosto zpochybněna a vlastně zavržena. Dnes se však ukazuje, že právě koncept „celku“ bude muset být znovu promyšlen a takříkajíc rekonstituován. Ovšem důrazy na reálné vztahy a souvislosti, jak je u nás můžeme vidět třeba v myšlence „skladebnosti“ u J. L. Fischera nebo „kontextuality“ u J. B. Kozáka, obvykle nechávají bez důkladnějšího rozboru právě to, že sama myšlenka vztahu či souvislosti předpokládá „něco“, co se vztahuje a k čemu je možno se vztahovat, co souvisí s něčím atd., tedy že vedle souvislostí musíme vidět také nesouvislosti, vedle vztahů k něčemu musíme vidět také jakési hranice či meze, na nichž se jakoby rozhoduje, které vztahy zvenčí mohou zasahovat dovnitř a které nikoli – a podobně. Zvláště pak je třeba věnovat pozornost onomu pozoruhodnému rozdílu mezi „vnitřním“ a „vnějším“, a to nejen ve smyslu prostorovém, ale především časovém, a vůbec mezi předmětností a nepředmětností, a to ve smyslu, který musí být znovu a velmi pečlivě přezkoumáván.
(Písek, 110513-1.)