This text explores the intricate relationship between thinking and speaking, starting from the premise that these two activities are closely linked but not identical. The author defines thinking as silent speaking and speaking as thinking out loud. To counter the misconception of their absolute identity, the text presents the case of a Dutch theologian who, after suffering a stroke, lost the ability to speak or write but retained the capacity to understand others and think clearly. The author challenges the view that the inability to articulate a thought implies an inability to conceive it clearly. In adults with established cognitive skills, the disruption of speech centers does not necessarily impair the process of thought itself. This distinction highlights the relative autonomy of mental processes in experienced individuals, for whom verbal formulation is a secondary step that can be hindered by neurological damage. The reflection contributes to the philosophical and cognitive debate regarding the boundaries between linguistic expression and internal cognition.
Myšlení a promlouvání
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 12. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Myšlení a promlouvání
Říkával jsem studentům: nesmíme oddělovat myšlení a promlouvání, obojí náleží k sobě. Myslit znamená mluvit potichu, promlouvat znamená myslet nahlas. Teprve časem jsem zjistil, že to nebývalo náležitě pochopeno, že z toho někteří vyvozovali totožnost obojího. To by ovšem byla chyba. Zvlášť zřetelně se to ukázalo v jednom sporu (s Janou), když jsem vzpomněl na případ holandského theologa, který už po dva roky po prodělané mozkové mrtvici nemůže nic říkat ani psát, ale který chápe, co mu kdo říká, a smysluplně souhlasí nebo nesouhlasí, eventuelně třeba jen pokynutím odpovídá na otázky, zda má na mysli to či ono, zda mu dotazující se správně rozumí nebo nerozumí v té či oné věci apod. Jana vyslovila přesvědčení, že když někdo svou myšlenku nedokáže vyslovit ani napsat, nemůže ji ani zřetelně myslit. Tak tomu ovšem rozhodně není, snad jen na počátku, buď jako dítě, nebo když se „myšlenkou“ („ideou“) nechá ještě vést a své vlastní kroky dělá jen „na zkoušku“. Dospělý člověk, který už svou zdatnost v myšlení nepochybně prokázal, ale je podobným způsobem postižen, má pak problémy jen s tím „formulováním“, tj. převedením do slov (hlasem nebo na papíře), ale může se to týkat jen „řečového centra“, aniž by to muselo postihnout i samo myšlení.
(Písek, 111225–1.)