The text critiques the phenomenological notion that things "give themselves" to us spontaneously. The author argues that objects lack initiative and awareness of human subjects, and therefore cannot address us on their own. Instead, the openness of the world is contingent upon human receptivity and a questioning focus directed toward understanding what things are. Even when objects seem to impose themselves, such as through the sensation of pain, their manifestation depends entirely on the subject's ability to perceive and register the experience. Consequently, the world does not reveal itself "sponte sua"; it opens only through active inquiry. A fundamental prerequisite for this questioning is the establishment of distance. We must step back from things to gain a perspective from which they can be revealed. Only through this essential detachment and subsequent questioning can the world and the objects within it truly manifest to us.
Tázání a otevřenost / Otázka a otevřenost věcí (světa věcí)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 2. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Tázání a otevřenost / Otázka a otevřenost věcí (světa věcí)
Fenomenologové s jakousi samozřejmostí mluví o tom, jak se nám „věci“ „dávají“. V tom se skrývá hned několik chyb, jak se můžeme přesvědčit pečlivějším pozorováním a rozborem. Především by to znamenalo, že se „věci“ na nás iniciativně (a snad dokonce adresně) obracejí. Tak tomu ovšem není, protože „věci“ o nás nic nevědí, nemají ani potuchy o někom, na koho by se mohly obracet; nepostradatelnou podmínkou toho, aby se mohly někomu (nebo něčemu) „dávat“, je něčí vnímavost, něčí alespoň částečná a spíše jen tázavá soustředěnost, zaměřenost k „něčemu“, a to s cílem blíže rozpoznat a poznat, oč vlastně jde. Je sice pravda, že v některých případech se nám některé věci zdánlivě přímo vnucují, ale i v takových případech je nepřehlédnutelnou podmínkou a předpokladem takového „vnucování (se)“ to vůbec pociťovat, vnímat, vůbec to registrovat a nějak na to reagovat. Nějaká věc, nějaký ostrý předmět se nám může ohlásit v bolesti, jíž naše tělo reaguje na zranění tímto předmětem (kterého bychom si předtím třeba vůbec nevšimli). Pokud nejsme schopni vnímat bolest, ani nejostřejší předmět se nám sám nemůže „dávat“ jako – třeba – nebezpečně ostrý. Z toho lze usoudit, že svět „se nám otvírá“ nikoli sponte sua tak, že se „nám dává“, ani že nás k sobě přitahuje a do sebe vtahuje, nýbrž teprve na základě toho, že se začneme po jednotlivých „věcech“ tázavě obracet, že se začneme tázat, čím vlastně jsou a co se s nimi dá dělat (to je první forma zájmu novorozence a dítěte). Svět se tedy otvírá našemu tázání, věci se otvírají, když se na ně dotazujeme. Ale abychom se mohli na cokoli ve světě i na svět sám tázat, musíme se nejprve postavit „na vlastní nohy“, musíme stát nějak před věcmi, proti věcem a distancovat se od nich. Bez této distance není možné žádné dotazování. Z toho tedy vyplývá, že svět se nám může otvírat (a věci v něm se nám mohou dávat) jen za předpokladu, že se „nám“ zdařilo od nich nějak odstoupit, nabýt nezbytné distance, z níž teprve se nám věci mohou vyjevovat v nějaké perspektivě.
(Písek, 100227-1.)