This text explores the ontological distinction between existence, being, and mere occurrence. The author argues that existence should be attributed exclusively to true beings rather than mere aggregates or heaps. Every true being is understood as a genuine event whose being is temporally and spatially coextensive with its duration, yet it does not reside in any unchanging substance. A central theme is the conceptualization of being as an active performance. The text further distinguishes between the primordial performance of one's own being and actual action, which emancipates itself from this foundation to target external goals that are not originally part of the being. The capacity to perform one's own being, or rather the actual realization of this capacity, is specifically identified as existence. This perspective rejects traditional substance-based ontology in favor of a dynamic view of being as a processual unity that constantly constitutes itself through activity. Existence is thus viewed as an active self-transcendence and self-creation of the being within the flow of time.
Existence a bytí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 2. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Existence a bytí
Pro nás bude jako pravidlo platit, že o existenci můžeme hovořit jen v případě pravých jsoucen (nikoli tedy v případě pouhých agregátů, hromad), i když tradičně slovo „existovat“ znamenávalo (a běžně dosud znamená) totéž co „vyskytovat se“. Každé pravé jsoucno je zároveň pravou událostí, a v tom případě můžeme také mluvit o jeho „bytí“, které je časově (i prostorově) koextenzivní s jeho životem (trváním od počátku až do konce), ale vůbec nespočívá v ničem, co by po celou tu dobu trvalo beze změny (tedy v žádné substanci). Každé pravé jsoucno musí své bytí vykonávat; v tomto vykonávání vlastního bytí se však nemusí ve svých „výkonech“ vyčerpávat, ale může své bytí překračovat, může z něho přesahovat, překračovat, a to v akcích. Výkon vlastního bytí nepovažujeme za „akci“ ve vlastním smyslu, i když nepochybně o jakousi aktivitu jde. Za skutečnou akci považujeme jen takový výkon, který se z pouhého vykonávání vlastního bytí emancipuje a zaměří se k něčemu jinému, a tedy jinam, k nějakému „cíli“, který původně není součástí bytí (ergo ani součástí výkonu bytí). Aby však taková schopnost vlastní akce byla vůbec možná, je jejím nutný předpokladem ona schopnost „primordiální“ akce (či později, na vyšších úrovních „primární“ aktivity), jíž je „schopnost“ vykonávat své vlastní bytí. A právě tuto schopnost, spíše však již uskutečňovanou schopnot, můžeme nazývat „existencí“
(Písek, 100228-3.)