This text provides a critical reflection on the concept of "immediate experience," a notion commonly found in the tradition of Anglo-Saxon empiricism. The author challenges the assumption that an external stimulus can lead to a meaningful experience without any form of mediation. It is argued that a mere sensory consequence of an external influence remains a simple physical fact rather than an experience until it is internally processed. For an external impact to become a true experience, it must move beyond being a purely external effect and acquire an internal, subjective quality. By definition, experience requires a subject to whom it belongs; it cannot be viewed as an objective, independent "atom" of data. Therefore, the subject and their inherent capacities represent the necessary mediating force that allows for the appropriation of external influences. Ultimately, the concept of absolute "immediacy" is revealed to be problematic because any experience is fundamentally conditioned by the subjective framework that interprets it.
Zkušenost „bezprostřední“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 9. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Zkušenost „bezprostřední“
Pokud bychom vůbec byli ochotni uznat něco takového jako „bezprostřední zkušenost“ (jak to je zvykem v anglosaském empirismu), pak bychom museli trvat na tom, že ona zdůrazněná „bezprostřednost“ znamená jediné, totiž že nějaký vliv či podnět vnější má beze všeho zprostředkování nějaký následek, konstatovatelný na některém smyslovém orgánu jakožto cosi, co může být eventuelně i zakoušeno, ale co rozhodně nemůžeme již samo io sobě považovat za cokoli, co by už eo ipso bylo „zakoušeno“. To případné „zakoušení“ můžeme jen dodatečně připustit, ale jen za předpokladu, že to opravdu bude zakoušeno, a to zakoušeno jakožto „následek“ onoho vnějšího vlivu. Pak ovšem vzniká otázka, jak vůbec takový následek může být zakoušen, pokud zůstal právě jen vnějším následkem nějakého vnějšího vlivu či působení. Jak se vůbec takový následek vnějšího působení může svou povahou lišit od onoho působení, které by bylo možno konstatovat v případě, že by působilo jiným směrem, třeba na jiný smyslový orgán, anebo vůbec na něco jiného? Opravdovou „zkušeností“ se takový následek totiž může stát jen za předpokladu, že nezůstane pouze u vnějšího následku nějakého rovněž vnějšího popudu či vlivu, ale že tam dojde k něčemu, co už nelze chápat jako zcela a pouze „vnější“. Ke „zkušenosti“ totiž ex definitione náleží, že to je přinejmenším také cosi niterného, vnitřního, subjektního a subjektivního. Kde se toto „vnitřní“ či „niterné“ bere, když budeme trvat na zmíněné „bezprostřednosti“? Chceme-li totiž vskutku uvažovat a mluvit o „zkušenosti“, musíme nezbytně předpokládat nějaký subjekt, o jehož zkušenost půjde (resp. musí jít), neboť pouhá „následek“ nelze považovat za jakousi ne-subjektní samostatnou zkušenost (jakýsi objektivní „atom“ zkušenosti), přiřaditelný dodatečně někdy tomu, jindy jinému subjektu. Ale právě takový subjekt (a jeho schopnosti) potom nutně musíme chápat jako to „zprostředkující“, bez něhož žádné „přisvojení“ onoho následku není možné ani myslitelné.
(Písek, 100903-2.)