This text explores the relationship between science and philosophy, asserting that no science possesses the competence to judge philosophy within its own specialized framework. While scientists can analyze a philosopher through physical, psychological, or genetic metrics, they cannot evaluate philosophical proficiency without stepping outside their scientific boundaries. When specialists attempt such judgments, they necessarily act unscientifically, unless they are philosophically trained. The author distinguishes between knowing about philosophy, as seen in historians, and the act of philosophizing itself. Unlike scientists, who are confined to their specific expertise, philosophers possess the unique capacity and duty of reflection. This allows them to analyze the logical, tactical, and strategic structures of scientific thought. By applying reflection, the philosopher can identify discrepancies and errors in scientific reasoning without needing to master the specific scientific subject matter. Ultimately, philosophy serves as a critical meta-discourse that reflects upon the methods and foundations of scientific inquiry, bridging the gap between specialized knowledge and broader intellectual understanding.
Vědy a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 9. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Vědy a filosofie
Žádná věda nemůže kompetentně (tj. v rámci své odbornosti) posoudit, co to je filosofie. To jediné, co mohou vědy posuzovat a zkoumat, jsou jednotliví filosofové, ale jen po některých stránkách – rozhodně nemohou v rámci své odborné vybavenosti posuzovat a zkoumat jejich způsob filosofování. Mohou takového filosofa vážit, měřit jeho výšku, objem těla, rychlost jeho běhu, ale také rychlost a parátnost jeho myšlení, měřit jeho různé (speciální) inteligence, mohou ho dokonce identifikovat geneticky, ale nemohou ho posoudit jakožto filosofa a co do jeho filosofické zdatnosti (leda co do jeho nedostatků, když ze své kompetence poklesne nebo jí vůbec nedosáhne). Přesto to rádi vědci-specialisté dělají, a přitom si neuvědomují, že to dělají nutně nevědecky. Ovšem s jednou důležitou výjimkou, totiž že jsou sami filosoficky vzdělaní. A tu ovšem ještě záleží na tom, jak rozumíme oné filosofické vzdělanosti. Něco jiného je vědět něco o filosofii, a něco docela jiného je filosofovat. Právě v tom je rozdíl mezi filosofem a historikem filosofie, že historik toho ví o filosofech mnoho, ale nemusí jim –tj. jejich „věci|“, jejich filosofování – dost rozumět. Naproti tomu filosof nemusí a dokonce ani nemusí rozumět všemu, co v rámci své odborné kompetence dělá vědec, ale může a měl by porozumět aspoň rozhodujícím momentům jeho způsobu myšlení. A dělá to ovšem tak, že – za předpokladu jakéhosi předběžného porozumění, oč v dané vědě jde – je schopen myšlenkové postupy vědce nejen sledovat, ale také po některých stránkách (např. logické, taktické a strategické) posuzovat a odhalovat diskrepance a chyby, ale nikoli proto, že by sám k vlastní problematice měl svůj odlišný přístup, ale že přístup a postup vědcům podrobí reflexi – k té má právě jakožto filosof nejen přístup, ale je to jedna z hlavních jeho schopností a povinností.
(Písek, 100918-1.)
### 100918