This text examines Aristotle's concept of the four causes and criticizes the modern tendency to reduce causality to the efficient cause while dismissing the final cause (teleology). The author argues that contemporary objections to finalism are often superficial and stem from a misunderstanding of the original Greek term 'aitia,' which also encompassed material and formal causes. The text challenges the validity of mechanistic pancausalism, asserting that causal relations do not form an impenetrable web but are instead discontinuous and 'grainy.' These gaps in causal chains provide the necessary space for new intentions, goals, and plans to enter real-world contexts. By reorganizing existing causal relations toward specific ends, human agents can utilize mechanical processes to fulfill their own purposes. Finality is thus not a contradiction of causality but its creative application. The article seeks to rehabilitate the significance of teleological thinking, emphasizing that the world allows for intentional actions that introduce new directions and meanings into reality, thereby moving beyond a purely deterministic worldview.
Kauzalita jako „finalita“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 10. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Kauzalita jako „finalita“
Aristotelés rozlišoval čtyři různé „příčiny“, a z toho nám po staletích zůstaly jen dvě, totiž causa efficiens a causa finalis; a tu druhou jsme v minulosti ještě škrtli (nebo aspoň všemožně zpochybňovali). Už z toho je dostatečně zřejmé, že pod „příčinou“ (aitia) měl Aristotelés na mysli něco jiného než my; je to však ještě zřejmější, když uvážíme, že za další dvě „příčiny“ považoval „látku“ a „tvar“ – to se už zcela vymyká našemu dnešnímu chápání „příčiny“ a vůbec „příčinnosti“. Proto lze aspoň předběžně říci, že novodobé výtky „finalismu“ (resp. teleologičnosti) Aristotelova a později aristotelského myšlení bývají nejen schematické, ale vlastně nevěcné, protože zmíněnou odlišnost neberou v potaz. Námitky „kauzalistů“ proti finalitě jsou málo argumentované, ve skutečnosti neplatné, pokud nesměřují k tzv. pankauzalismu (ovšem stejně nedržitelnému). Kauzální vztahy (jakožto jevy či úkazy) nemá smysl popírat, protože se o nich denně znovu přesvědčujeme; stejně se však přesvědčujeme denně o tom, že jich můžeme využívat tím, že je jinak, nově uspořádáme, a to právě za určitými cíli, účely, s jistými záměry a plány. Z toho zřetelně vyplývá, že svět nepředstavuje žádná neprostupné pankauzalistické předivo, ale že kauzální vztahy jsou přetržité, zrnité, takže ponechávají volný prostor, „mezery“, jimiž mohou do reálných kontextů vstupovat záměry (a tedy také „příčiny“) nové, které tu původně nebyly.
(Písek, 101012-3.)