This text explores the ontological definition of the subject as a specific type of being characterized by its ability to differentiate itself from its environment and maintain its own autonomy. The author traces the historical evolution of subjectivity, from archaic attributions of soul to natural phenomena to modern scientific objectivism, which often obscures the distinction between true beings (subjects) and mere heaps (objects). A significant shift occurred in Romantic philosophy, which defined the subject as a non-object in reaction to the dominance of objectifying thought. A key feature of the subject is its inherent activity and capacity to draw from the realm of the "not-yet," thereby realizing future possibilities. The subject is thus presented as a dynamic event with both internal and external dimensions, inextricably linked to temporality. The work proposes a conceptualization of the subject that integrates its access to the non-existent into the very essence of its existence as a true being.
Subjekt jako „jsoucno“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 11. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Subjekt jako „jsoucno“
Jeden z možných „výměrů“ subjektu, event. jedna z možných „charakteristik“ subjektu je v tom, že subjekt je schopen se vymezit vůči svému okolí, prostředí, že je v nějaké míře či stupni s to se proti svému okolí jakoby postavit a udržet svou – pochopitelně relativní – svébytnost a samostatnost. Fakticky s takovou – ovšem původně jen zdánlivou, „jevovou“ – samostatností počítají již archaičtí lidé, ba do jisté míry už i zvířata (možná na jisté podstatně nižší úrovni veškeré živé bytosti, a dál a hlouběji), ale někdy jde opravdu o omyl. Za cosi samostatného odedávna lidé považovali řeku, potok, studánku, pohoří, horu, skálu atd. (odtud také připisování „duše“ či oduševnělé bytosti nejen stromům, ale i studánkám atd.). Naučit se správně rozpoznávat hromady od celků, objekty od subjektů se lidé museli po dlouhé věky, a dodnes to není zcela vyjasněno, protože zejména nová doba a její „nová vědeckost“ začaly čím dál víc zpochybňovat a někdy vysloveně popírat tento rozdíl (zejména v důsledku převládnutí zpředmětňujícího myšlení). Nahlížet a respektovat rozdíl mezi pravými a nepravými jsoucny, mezi „subjekty“ a „objekty“ není dodnes běžnou záležitostí a je to často podezíráno z atavismu. Objev „subjektu“ jako non-objektu byl nepochybně vyprovokován touto převahou zpředmětňujícího myšlení a byl inspirován tímto provokativním trendem; není náhodné, že byl zvláštním způsobem spjat s romantismem, tj. pokud jde o pojetí s romantickou (hlavně německou) filosofií. Ono nepřehlédnutelné „násilnictví“ romantismu a specielně romantického myšlení (filosofie i vědy), na které upozorňoval Rádl, je ovšem také věcně spjato s onou tendencí subjektu se nejen vůči svému okolí vymezit, ubránit se a uchovat svou svébytnost, ale také své okolí změnit, upravit po svém, ovládnout a tak se proti němu (a proti jiným subjektům) prosadit. To vše s sebou nutně nese schopnost subjektu jakoby „čerpat“ ze „sféry“ toho, co (ještě) není, eventuelně toho, co „může“ nebo dokonce „má“ být, a za využití své vlastní „aktivity“, tj. schopnosti uskutečňovat něco z toho, co ještě není, uskutečnit právě také to, co ještě není součástí ani složkou jeho vlastní „budosti“ (tedy již osvojené budoucnosti). Tento „přístup“ subjektu do oblasti (ještě) nejsoucího musí být nějak zapracován do samého pojetí subjektu jakožto jsoucího, jakožto jsoucna. Pokoušíme se o to postulováním dvou stránek subjektu (jakožto pravého jsoucna), totiž stránky vnitřní a vnější, přičemž obě stránka chápeme jako nerozlučně spjaté s časovostí (a s tzv. časováním subjektu jakožto události).
(Písek, 101112-1.)