This critical reflection examines the concept of faith in the work of theologian Milan Balabán, highlighting his significant reliance on linguistic formulations and wordplay. The author argues that Balabán is often seduced by the aesthetics of language, which leads him to inadvertently fall back into the structures of Greek metaphysics despite his stated commitment to the Hebrew understanding of faith as a dynamic process of "passing through." The primary critique focuses on Balabán's use of terms like "foundation" (hypostasis), which introduces an element of objectification and reification into theological discourse. By defining faith as "grasping constants," Balabán is seen as succumbing to a static, noun-heavy mode of thought characteristic of certain metaphysical traditions. The text emphasizes the need to remain conscious of how language constrains our thinking and calls for active resistance against the ontological fixation of spiritual realities. Ultimately, the critique points to a gap between linguistic playfulness and the necessary philosophical rigor required to avoid naive objectification.
Balabán o „víře“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 8. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Balabán o „víře“
Balabán je především ponořen v jazyce; myšlenkou je osloven jen tehdy, když se mu zalíbí formulace, slovní vyjádření. Snadno se nechá jazykem unést: „víra je věření, věření je svěření při svírání daných takzvaných konstant“ (KR 75, č. 3, s. 10). Jedním dechem zdůrazní, že být Hebrejem znamená být tím, kdo přichází a prochází, aby vzápětí zdůraznil, že ve víře „nejde o spoleh, nýbrž o základ“, a aby oslabil „neviditelné“ tím, že je nazve „zatím neviditelným“ (tamtéž). Vůbec mu nepřijde na mysl, že už v Listě Židům na sebe autor prozrazuje svou těžkou zatíženost řeckým myšlením, mohli bychom říci „řeckou metafyzikou“: HYPOSTASIS přece znamená „to, co stojí pod“. A on to Balabán neváhá ještě podtrhnout tím, že poukáže k „základu“: nejde prý o „spoleh“ (proč rovnou neřekne spolehnutí nebo spoléhání? – jde přece o to „přicházení a procházení“! – vůbec jde o německou zatíženost substantivy, prý jde o „naprosté spolehnutí na boží Pravdu“ – což je něco takové možné v takovéto „dokonavosti“?), nýbrž o „základ“. Ta objektivace, to zpředmětnění! Ovšemže, všichni jsme tím zatíženi, sám jazyk nás „svírá“ v této zatíženosti – ale je třeba to vědět, uvědomovat si to, bránit se tomu – a ne tomu nevědomky a dokonce „nefilosoficky naivně“ pomáhat.
(Písek, 090807-1.)