This text examines the essence of life as an active "performance" or "execution" and seeks the source of this activity, which it locates exclusively within the subject rather than in the external environment. Although life necessitates orientation in the world and the acceptance of external stimuli, this receptivity is not a passive consequence of circumstances but a result of subjective effort. The author emphasizes the crucial role of a source that initiates events transcending the mere inertia of given realities. Particular attention is paid to the ontological status of the subject: if life is understood as a performance, the question arises whether the performer must be alive prior to the act of living. The text arrives at the hypothesis that the subject cannot be reduced to a mere "being" (jsoucno), as its capacity to execute being suggests a deeper nature exceeding traditional definitions of existence. This reflection opens a space for a new understanding of the relationship between activity, life, and being within the context of subjectivity.
Život jako „vykonávání“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 8. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Život jako „vykonávání“
K životu nutně náleží úsilí, činorodá aktivita, vykonávání nejrůznějších činností; a v tom smyslu se musíme tázat po zdroji této aktivity, který nemůžeme spatřovat nikde ve vnějším světě, v okolí, tj. okolo žijícího subjektu, ale jenom v něm samém. Ale k životu stejně tak náleží jistá orientace v prostředí, v onom vnějším světě, kterým je subjekt obklopován, a tedy jistá, byť někdy rezervovaná akceptace toho, co je „dáno“ a co přichází „zvenčí“. Ovšem tato orientovanost, založená na přijetí jež předpokládá jednak vnímavost, jednak schopnost reakce), je jistě výsledkem jistého úsilí, tedy aktivity subjektu; není to nikdy pouhý následek, rezultát vnějších okolností. Všude v tom tedy hraje rozhodující úlohu pramen či zdroj, který je s to nastartovat určitý typ dění, jež by bez něho nebylo možné a k němuž by bez něho nikdy nemohlo dojít, kdyby tu byly k dispozici jen „již dané“ skutečnosti, které nutně pomíjejí, přecházejí (anebo to jsou jen setrvačnosti). Docela zvláštní okolností je skutečnost, že pokud je život a vůbec „bytí“ jen a jen výkonem, pak ten, „kdo“ jej vykonává, musí být buď sám živý (a tedy živý ještě před jakýmkoli výkonem žití), anebo musí být schopen vykonávat život (žití, bytí) jakožto neživý (či snad nejsoucí?). Zdá se, že právě to by mohlo být považováno za dostatečný důvod, proč musíme předpokládat, že subjekt není jsoucno (není jen jsoucno a není ani především jsoucno, i když je také jsoucnem).
(Písek, 090813-1.)