The text explores the hermeneutics of encountering another thinker, focusing on the challenges inherent in reaching a profound understanding. The author argues that true comprehension must transcend both the mere linguistic formulation of a text and the subjective empathy or identification with the author. Rather than submitting to a thinker's influence, the goal is to reach the underlying 'address'—that which originally inspired and guided their thought. The 'cogitatum' (the thought) acts as a pointer toward this external source of truth. Understanding thus becomes an experimental process where we attempt to be addressed by the same source to see if their path is viable for us. This encounter is characterized as a trial: it involves a willingness to be led while maintaining the freedom to choose one's own direction after the essence of the other's thought has been grasped. Ultimately, the hermeneutics of meeting is about confronting the truth that moves the other, rather than merely analyzing their personal subjectivity.
Hermeneutika setkání / Setkání – jeho hermeneutika
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 12. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Hermeneutika setkání / Setkání – jeho hermeneutika
Přístup k “myšlenému“ (cogitatum) druhého myslitele musí překonat hned několik nesnází, vlastně přímo překážek. Především nesmí zůstat jen u „textu“, tj. u formulací, u slovního projevu, a za druhé nesmí zůstat jen u toho myslitele jako myslícího subjektu, tj. u jeho subjektivity – nesmí mu jít o to porozumět druhému tak, že se do něho vmýšlí, vciťuje, že se do něho noří, že s ním „rezonuje“, že se s ním identifikuje, ztotožňuje (tak se nejčastěji čtou básně a také poetická vyprávění). Rozumět druhému mysliteli (a mám samozřejmě na mysli jen skutečné, ba výsostné myslitele – ty slabší je třeba spíš nějak převést na ty silnější, nějak zařadit, podřadit a odvysvětlit). Porozumět druhému mysliteli vůbec neznamená mu podlehnout, odevzdat se mu, nechat se jím vést a podrobit, ale pokusit se dostat až k tomu, čím se on nechal (a posléze dal) oslovit, čem se on odevzdal a nechal se tím vést – a pak se tím nechat vést sám, vlastně jen se pokusit, zda bychom se tím mohli nechat vést (a posléze dát vést). Také bychom to mohli vyjádřit tak, že nesmíme zůstat u toho, co u druhého myslitele a v druhém mysliteli najdeme jako jeho cogitatum – pokud to cogitatum znamená opravdu jen to jeho myšlené stále ještě spjaté s jeho myslícím, s jeho aktivním myšlením. Právě i to jeho „myšlené“ musíme chápat jako jeden z ukazatelů či poukazatelů k tomu, čím on sám byl osloven – a čím se chceme nechat či dát oslovit také my sami. A při tom při všem si stále ještě nejsme, nemusíme být jisti, zda se tomu opravdu chceme odevzdat a zda se tomu odevzdáme. Je to pro nás stále ještě jen pokus, jen zkouška – chceme vyzkoušet, zda se i my máme dát podobnou nebo dokonce stejnou cestou, jakou se dal ten, komu chceme opravdu do hloubky porozumět. A stále ještě pamatujeme na tu možnost, že poté, co mu alespoň zčásti, ale doopravdy porozumíme, tj. i když opravdu porozumíme, tomu co oslovovalo jeho a čemu nějak porozuměl on sám, může dojít k tomu, že si z takového setkání něco odneseme, tj. že si z toho něco vybereme, ale že se tou cestou nakonec přece jenom nedáme, ale že budeme hledat svou vlastní.
(Písek, 091210-1.)