This text explores the profound philosophical definition of authentic or true being, viewed as a specific and constantly renewed integrity of both non-objective and objective aspects. The author subjects traditional metaphysical thought to systematic critique, arguing that it often reduces being solely to its objective component, thereby creating ontologically impoverished and inauthentic models. To rectify this state and reveal the full breadth of existence, the author proposes the method of asking correctly formulated questions. Such a question is not a mere rhetorical device but a dynamic tool that problematizes what appears to be finished and closed, opening a vista toward possibilities that are not yet given in the objective world. The text emphasizes that objections denying the existence of the non-objective side stem from a limited and biased perspective. A fundamental conclusion is the necessity of distinguishing between genuine, integrated wholes and mere heaps of random elements, drawing on Heraclitus’s distinction between a cosmic order and a scattered pile of things.
Jsoucno autentické („pravé“)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 1. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Jsoucno autentické („pravé“)
Každé „pravé“ jsoucno je specifickou integritou (sjednoceností, ovšem stále obnovovanou a možná i vylepšovanou sjednoceností) nepředmětné a předmětné stránky; jsoucno redukované na stránku předmětnou je neautentické, nepravé, je to vadně, ochuzeně míněné (myšlené, myšlenkově modelované) jsoucno. A právě protože tradiční „metafyzické“ myšlení touto velikou vadou trpí, je třeba každý takový produkt (konstrukt) předmětného (zpřemětňujícího) myšlení vždy znovu problematizovat. To se děje resp. dosahuje se toho tím, že „klademe“ otázky. Otázka – rozumí se správně položená otázka (neboť otázky mohou být položeny také nesprávně, mylně, zavádějícím způsobem) – jakoby otvírá pohled na to, co se zdá být již hotově a ukončeně „dáno“, takže se ukazují nějaké nové možnosti, které „dány“ ještě nejsou, dokonce ani subjektivně, tj. v naší mysli. Když je totiž položena otázka po něčem, o čem již sami subjektivně něco víme, není to ta pravá otázka, a dokonce to někdy může být jen řečnická forma, řečnický obrat, kdy již předem předpokládáme, jaká je (či jaká by měla být) odpověď. Proto když se tážeme po nepředmětné stránce (event. nepředmětných stránkách, pokud nejsou sjednoceny) nějakého „jsoucna“, tedy když se tážeme na jeho „autentičnost“ (tj. je-li nebo není-li to „jsoucno“ pravým, tedy autentickým jsoucnem), můžeme se setkat s námitkou, že nic takového „není“, „neexistuje“, že nic podobného nelze „prokázat“ apod., ale nás to nesmí zmýlit, protože tato námitka vychází z předpojatého chápání „jsoucna“ jakožto zbaveného nepředmětné stránky. Pak ovšem je zřejmým důsledkem tohoto předpojetí, že nelze náležitě rozlišit mezi jsoucny pravými a nepravými, autentickými a neautentickými, nebo jinak, tradičněji řečeno, mezi „celky“ a „hromadami“ (tradičněji proto, že jako první stanovil tento rozdíl zřejmě Hérakleitos, když proti sobě postavil svět jako uspořádaný krásný celek na jedné straně a pouhou hromadu náhodně rozházených věcí na straně druhé).
(Písek, 080101-2.)