This text examines the philosophical concept of a "true" event, defined as an internally integrated spatiotemporal unity. The central thesis is that an event cannot be adequately understood by merely dividing it into separate phases and then attempting to reassemble them. The author emphasizes that an event occurs "all at once" throughout its duration. Its beginning is essentially related to its conclusion, and its end remains fundamentally connected to its inception. This mutual "co-presence" of all phases during the entire process constitutes a unity that conventional linear models fail to capture. To grasp this unified character of happening, it is necessary to develop a specific conceptual apparatus and non-traditional terminology. The text criticizes the tendency to overlook the internal integrity of events and calls for a deeper understanding of how an event establishes and maintains itself as an indivisible whole. This approach requires recognizing the ontological interconnectedness of all temporal moments within a single evental occurrence.
Událost „pravá“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 1. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Událost „pravá“
Událost „pravá“ (míníme tu myšlenkový model) představuje jistý časoprostorový rozsah dění, který musí být považován jednotu (tj. zevnitř vytvořený a v průběhu dění zevnitř udržovaný celek). Pokud bychom chtěli toto vnitřně integrované událostné dění „dělit“ na jednotlivé „fáze“, je to myšlenkově možné a můžeme se relativně úspěšně jak tyto fáze jednotlivě, tak i jejich posloupnost popisovat; musíme si však být dobře vědomi toho, že opačný přístup (resp. pokus) ukáže, co všechno jsme oním „dělením“ ztratili. Nikdy totiž nemůžeme dění uspokojivě a dostatečně objasnit nějakým sestavováním nebo skládáním události z těchto dělením vzniklých fází. Především tu totiž platí, že událostné dění není sukcesí takových fází, nýbrž že událost se děje po celou dobu svého událostného dění jakoby celá najednou (zároveň); což je třeba blíže objasnit. Už na samém počátku, kdy událost – jak to vidíme a jak to popisujeme – se jakoby začíná dít, odehrávat, začíná též končit. A na samém konci událostného dění, kdy o tom hovoříme jako o jeho zakončování, událost ve skutečnosti stále ještě zároveň začíná, tj. začíná se dít její konec, takže právě konec události je vpravdě její nejnovější, „nejmladší“ fází. Právě tak, jako se událost na svém počátku bytostně vztahuje ke všem svým fázím a tedy také ke své fázi poslední, vztahuje se také na své konci ke všem předchozím – a pro běžný pohled již minulým – fázím, a tudíž také ke svému počátku. Tak, jako je konec události nějak „při tom“ již při počátku události, tak je počátek události stále ještě nějak „při tom“, když událost končí. A totéž ovšem platí o všech ostatních „fázích“, které jsou postupně aktuální mezi počátkem a koncem události. Právě toto „při-tom-bytí“, tato „pří-tom-nost“ všech fází v každém okamžiku celého událostného dění musí být především nahlédnuta a také myšlenkově nějak uchopena a zvládnuta – není možné to prostě nechávat stranou a odkládat to do stínu nebo dokonce házet pod stůl. A právě proto, abychom si vytvořili potřebné předpoklady pro myšlenkové uchopení sjednocenosti událostného dění, musíme si – přinejmenším pro prví kroky svého zkoumání – použít pro takovou úlohu nezvyklých názvů a termínů – a zejména pojmově co nejlépe propracovaných významů, které s těmi termíny budeme spojovat.
(Písek, 080109-2.)