This text explores the philosophical relationship between the whole and its parts, focusing on the role of the principle of LOGOS. It builds upon Heraclitus’s idea that LOGOS is the element that transforms a mere heap of objects into an ordered cosmos. This concept is subsequently contrasted with Aristotle’s approach, which questions the divisibility of LOGOS and uses it as a metric to distinguish reality from mere imagination. The central inquiry of the text concerns the process of unification: how smaller logoi, such as individual words, are combined into larger structures like sentences. The author ponders whether LOGOS possesses the capacity for self-unification or if a more powerful force is required for this process. Finally, the distinction between the divisibility of LOGOS and that of physical bodies is outlined, noting that physical entities often cannot be restored to their original state once divided. The reflection provides profound insight into the ontology and linguistic philosophy of ancient Greece.
Celek a části
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 2. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Celek a části
Celek můžeme rozdělovat, dělit, krájet, rozsekávat – a podle toho budou vypadat takto získané (vytvořené) jeho „části“. Když zase naopak dáme ty části k sobě, dostaneme hromadu, ale nikoli celek. Co je to, co z pouhé hromady může udělat skutečný „celek“? Hérakleitos o tom kdysi uvažoval, jak o tom svědčí některé jeho dochované „zlomky“, a měl zřejmě za to, že to, co z pouhé hromady dělá celek je LOGOS. Zdá se totiž, že měl za to, že teprve LOGOS může z „pouhé hromady náhodně rozházených věcí“ udělat KOSMOS; tak asi můžeme vyložit a doplnit jeden zlomek, totiž že bez LOGU by i nejkrásnější pěkně uspořádaný svět (KALLISTOS KOSMOS) by byl pouhou hromadou Aristotelés později tuto úvahu zpochybnil, vlastně přímo rozvrátil svou otázkou, zda je LOGOS možno dělit, a už si nepoložil otázku, jak resp. díky čemu je možno „menší“ LOGOS „skládat“ spolu s dalšími do nějakého většího LOGU. Dokonce to vypadá, že podle Aristotela to, co lze dělit donekonečna, je jen vymyšlené, takže skutečné je pouze to, co lze dělit jen do nějaké hranice, po níž už máme části, které jsou nadále nedělitelné. Pro Aristotela představuje možnost dělení LOGU jakousi metodu, jak zjistit, zda je LOGOS čímsi skutečným nebo jen vymyšleným. Když si však představíme postup opačný, vzniká pro nás problém: jak vlastně dochází k tomu, že jednotlivá slova, která mají svůj „malý“ LOGOS, lze spojovat ve věty atd., tedy do nějakého „většího“ LOGU? Co dokáže spojovat malé kousky LOGU do kousků větších a větších? Spojují se snad samy od sebe? Anebo tu musíme předpokládat ještě něco mocnějšího, co je s to sjednocovat i kousky LOGU? A co se tak stalo s oním Hérakleitovým LOGEM, který je sám dělitelný, ale není mocen sám sebe sjednocovat? A pokud mu tuto schopnost přece nakonec přisoudíme, máme tu jiný problém: jak se vlastně malé kousky LOGU liší od kousků světa (nebo těla – podle jiného Hérakleitova zlomku), které se samy znovu spojovat v původní celek, poté, co jsme je rozdělili či „rozsekali“, už nedovedou a které je v některých případech už nikdo „zcelit“ nedokáže (dokonce ani žádný LOGOS)?
(Písek, 080229-1.)