The text critiques the common usage of the term "reference" in analytical philosophy and logic, arguing that it often masks essential problems tied to objectifying thought. It highlights that no logical relationship exists without an active act of referring performed by a subject. Similar to the concept of "correspondence," the active role of the subject is frequently overlooked in favor of static, objectified relations. Regarding the nature of a "concept," the author asserts that a concept is not an entity capable of performance itself; rather, it serves as a tool, a program, or a guide for a specific mental act of conceiving. Concepts are non-objective components of intentional acts and should be distinguished from intentional objects or models. The author concludes that reference in the logical sense can only meaningfully apply to the resulting intentional model, not to the concept itself. This perspective emphasizes the necessity of understanding thought as a dynamic, intentional process rather than a set of objectified logical links.
Reference a „pojem“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 4. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Reference a „pojem“
Slovo „reference“, tak často o jisté doby používané logiky a analytickými filosofy, skrývá nebo přesněji zakrývá velmi důležité problémy, vesměs spjaté s tradiční vadou objektivizujícího (zpředmětňujícího) myšlení, totiž že zapomínají na to, že není žádného myšlenkového nebo logického „vztahu“ tam, kde nejde o aktivní vztahování, tj. o výkon vztahování, v našem případě o výkon „referování“, odkazování k něčemu dalšímu, co už součástí toho výkonu není (tedy co je mimo tento výkon, vně tohoto výkonu). Jinak řečeno: při užívání slova „reference“ se většinou zcela pomíjí právě ten základní problém, totiž co vlastně zakládá vztah mezi „referujícím“ a „referovaným“, a navíc se zapomíná na to, že objektivovaný „referující“ není žádným způsobem schopno se samo vztáhnout k referovanému“ bez aktivního výkonu „referování“ ze strany příslušného „referujícího“ subjektu. [Vpodstatě dost podobná je situace v případě termínu „korespondence“: také zde je v důsledku objektivizace vytěsněn „subjekt“, který musí aktivně „odpovídat“, „respondovat“, ovšem ten může být na jedné i na druhé straně (nebo na obou), zatímco v případě „reference“ jde o jednosměrné „referování“.] Co z toho tedy vyplývá pro vztah pojmu k tomu, čeho je pojmem a k čemu se jako pojem vztahuje v kontextu aktu „pojímání“? Především platí, že sám pojem není schopen žádného výkonu pojímání, ale že je pouhým prostředkem, nástrojem, nebo možná lépe jakýmsi programem či návodem k určitému konkrétnímu „pojetí“ něčeho dalšího. K pojmu tedy není možný ani myslitelný žádný přístup zvnějšku, takže o pojmu nelze vypovídat jako o něčem „předmětném“. V tomto smyslu tedy nelze mluvit o tom, že by pojem sám mohl „referovat“ k něčemu dalšímu v onom objektivovaném logickém smyslu. Pojem je jen určitým způsobem zaměření myšlenkové intence (která by mohla jinak mít stejný cíl a tedy stejné zaměření i bez použití pojmu jako jakéhosi zpřesňujícího „programu“), tedy intence myšlenkového aktu; pojem je tudíž součástí resp. složkou intencionálního aktu, a v tom smyslu musí být odlišován a chápán odděleně od příslušného intencionálního „předmětu“ (eventuelně ne-předmětu, tedy souhrnně intencionálního modelu). Teprve u tohoto myšlenkového „modelu“ lez smysluplně mluvit o „referenci“ (eventuelně i „korespondenci“) v logickém smyslu.
(Písek, 080414-3.)