This text explores the relationship between the universe, philosophy, and the concept of reactivity, drawing on the ideas of A. N. Whitehead. Whitehead describes philosophy as an attempt to express the infinity of the universe using the limited expressions of language. However, the author argues that this limitation applies not only to language but to all entities and factors within the universe. The universe is viewed as the sum and result of mutually relevant interacting entities whose capacity to react is inherently limited. Since the universe is composed of such imperfect and finite elements, it cannot achieve perfection unless guided by an initiative with a tendency toward improvement. Language and human thought are presented as advanced forms of this reactivity. Through the evolution of language, science, and art, these limited expressions are continuously refined, elevating the universe to a higher plane of existence. Human beings and their cognitive capabilities are thus recognized as essential factors that are fundamentally relevant to the existence of all other entities in the cosmos and actively participate in shaping the whole.
Vesmír a reaktibilita / Reaktibilita a vesmír / Filosofie a reaktibilita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 5. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Vesmír a reaktibilita / Reaktibilita a vesmír / Filosofie a reaktibilita
Whitehead se v jedné přednášce vyjádřil na první poslech poněkud skepticky o filosofii, totiž že je pokusem „vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka“ (3581, str. 18). To však platí nikoli pouze o filosofii, ale o všech jsoucnech, dokonce i o těch „pravých“ (a právě o nich). Sám Whitehead chce přece „předpokládat, že všechny entity či faktory ve vesmíru jsou podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“ (dtto, str. 95). To znamená, že sám vesmíru jako souhrn a výsledek všech těchto navzájem na sebe relevantně reagujících „entit a faktorů“ je závislý na míře této relevance. Možnosti jazyka nejsou přece omezenější než možnosti reaktibility těch nejjednodušších „entit a faktorů“, na kterých je celý vesmír tak závislý. Také ona reaktibilita má své meze, svou omezenost (Kozák mluvil o tom, že má více nebo méně „hrubý rastr“). Whiteheadem zmíněná „nekonečnost vesmíru“ tedy nesmí být mytizována jako jakási nedostižná dokonalost sama. „Poskládanost“ vesmíru z takto nejrůzněji nedokonalých a omezených „entit a faktorů“ nemůže být „dokonalejší“ než ty „entity a faktory“ samy – leda že by se toho „poskládání“ ujala nějaká iniciativa, která by byla méně omezená ve svých možnostech a schopnostech. A právě taková iniciativa si k tomu cíli vytvořila jazyk a vše další, co k němu náleží (a to nejen od počátku, ale postupně se stálou tendencí k zdokonalování). „Omezené výrazy“ (vyjadřovací schopnosti) jazyka byly s rozvojem jazyka a zejména myšlení (včetně všech nejsofistikovanějších prostředků vědců, ale také nejjemnějším „cítěním“ a nejhlubším „tušením“ básníků atd.) stále zdokonalovány, takže nejen všechny ostatní „entity a faktory“ ve vesmíru, ale dokonce vesmír sám tím musel být jakoby pozvednut na vyšší rovinu, máme-li také jazyk a myšlení lidí (a samého člověka, který je těchto výkonů schopen) uznat jako „entity či faktory“, které ergo musí být také „podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“.
(Písek, 080513-3.)