This paper explores the philosophical and physical implications of 20th-century theoretical physics, specifically the discovery of wave phenomena without a substrate, and applies these insights to the concept of time. The author draws a parallel between the wave-particle duality of light and the potential understanding of time as a form of wave that does not require an underlying medium or substrate. The text addresses the quantization of time as a potential means to resolve Zenon’s paradoxes, while critiquing the outdated assumption that time must consist of discrete particles. The central thesis argues against the monolithic treatment of time, suggesting instead that it comprises at least three distinct realities. Most notably, the author identifies a primordial dimension of time that defies common intuition but serves as the essential condition for any event or process to occur. By moving beyond traditional substrate-based thinking, the text offers a new perspective on the ontology of time within a modern scientific framework.
Čas jako „vlnění“ (bez substrátu)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 5. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Čas jako „vlnění“ (bez substrátu)
Jedním z největších „poznatků“ (objevů) teoretické fyziky 20. století bylo rozpoznání, že světlo se někdy „projevuje“ jako vlnění, jindy jako proud částic (fotonů), ale že v případě vlnění jde o vlny samy, nikoli o vlnění „něčeho“ dalšího, co se samo nevlní. Po tomto rozpoznání už přestala být otázka, zda musíme při pohybu (procesu, vývoji atd.) vždycky počítat s nějakým „substrátem“ nebo zda se aspoň v některých případech obejdeme i bez takového substrátu, záležitostí našich myšlenkových prostředků a naší volby, ale stala se otázkou i „vědecky“ platnou (smysluplnou) ve smyslu Karla Poppera. Pochopitelně tím byly vyvolány spory, a to jak vědecké – mezi fyziky -, tak filosofické (podobně, jako byly vyvolány obojí spory po zveřejnění speciální a zejména obecné teorie relativity); to však nechme stranou. Mělo to své důsledky i pro chápání času. Jedni byli nakloněni také čas „kvantovat“, tj. předpokládat, že také časové úseky nelze dělit donekonečna, nýbrž že existují jakési nejmenší „kousky“ času, dále již nedělitelné (byl by to také konečně po půl třetím tisíciletí způsob, jak vyvrátit Zénónovy paradoxy); většinou bylo toto stanovisko buď nějak v pozadí nebo dokonce zjevně provázeno představou, že tyto nejmenší „kousky“ času jsou jakýmisi zvláštními „částicemi“ (partikulemi). Ve skutečnost tento předpoklad už dávno nebyl nutný, jak se ukázalo v případě „částic“ světla, totiž tzv. „fotonů“. Lze se proto domnívat, že skutečný smysl a perspektivu má otázka, zda nelze „čas“ chápat jako druh „vlnění“, které nepotřebuje žádný substrát, který by se vlnil tak, že by zároveň s tím vlněním nebyl identifikovatelný (tedy že by byl v rámci toho vlnění něčím, co se samo nevlní, ale co přesto ono vlnění umožňuje – tedy že by zůstal starý způsob myšlení v nějaké podobě zachován). Základní chybu tohoto způsobu myšlení „času“ a o „čase“ vidím však v tom, že se stále o „čase“ mluví a uvažuje jako o jedné skutečnosti, zatímco ve skutečnosti jde přinejmenším o tři různé časy. z nichž jeden má pravděpodobně takovou povahu, že bychom jej na základě běžných „intuic“ za čas vůbec nepovažovali (totiž ten, díky kterému vůbec je nějaké sebe jednodušší a kratší „dění“ (např. primordiální událost) vůbec možné.
(Písek, 080517-4.)