This philosophical reflection focuses on the ontological nature of 'true being', defined as an internally unified whole or an integrated event. The author critically examines the privileged status of the actual phase of an event, a problem that remains insufficiently theorized in philosophical discourse. The text raises fundamental questions regarding the distinction between actual existence and non-actual existence—referring to phases that are yet to become actual or those that have already passed into the realm of 'pastness'. It explores why only a single phase of an integrated event can be actual at any given moment and how this actuality is transmitted from one phase to the next in a fixed, unalterable order. Furthermore, the author analyzes the conditions for the encounter or collision of two events, asserting that such interactions require their respective actual moments to be in close spatiotemporal proximity. The reflection rejects explaining these phenomena solely through external contexts, calling instead for a deeper investigation into the internal integrity and dynamic nature of being as a process.
„Aktuálnost“ a dění
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
„Aktuálnost“ a dění
Jakmile si náležitě uvědomíme, že každé pravé jsoucno představuje jednotu, tj. že je celkem vnitřně sjednoceným či přesněji po celou dobu sjednocovaným (integrovaným), musíme si zároveň uvědomovat onen pozoruhodný problém, spojený s jakýmsi (dosud ne dost tematizovaným) privilegovaným postavením každé aktuální „fáze“ událostného dění, tj. každé právě aktuální přítomnosti (na rozdíl od „přítomností“ neaktuálních, tj. zpřítomňovaných fází minulých nebo budoucích, spjatých s touto událostí oním sjednocením). Čím se vlastně liší jsoucnost aktuální od téže jsoucnosti, ale neaktuální (tj. takové, která se aktuální má teprve stát, anebo takové, která už aktuální byla, ale nyní je už „součástí“ bylosti)? A proč může být aktuální pouze jedna jediná fáze událostného dění, které je vnitřně integrováno v jednotu „události“? A jak dochází k onomu pozoruhodnému „předávání“ právě „jsoucí“ aktuálnosti postupně z fáze na fázi v určitém „pořádku“, který nemůže být v některých parametrech změněn? Proč se mohou dvě „události“ setkat nebo střetnout pouze za toho předpokladu, že jejich určité právě aktuální „momenty“ či „fáze“ jsou si prostorově i časově velice, velice „blízko“? Rozhodně to nemůže být „řešeno“ jen z hlediska vnějších souvislostí (např. trváním některých „nižších“ složek a tím vzhledu apod.).
(Písek, 080702-4.)