The text examines the relationship between sophistry and philosophy, defining sophistry as a distinct form of anti-philosophy. Although sophistry employs advanced intellectual tools, it rejects the fundamental mission of true philosophy: the absolute respect for Truth and the willingness to serve it. Drawing on the Pythagorean tradition, the author argues that a philosopher does not possess Truth; rather, they are possessed by it through a lifelong commitment termed FILIA. Truth is not viewed as a mere entity or a correspondence (adaequatio) to existing things, but as its own autonomous norm and criterion. Sophistry is presented as a dangerous imitation that adopts the technical perfection of philosophical thought while lacking genuine devotion. Philosophy descends into sophistry whenever it forgets its binding relationship to Truth. Ultimately, the most effective and perilous sophistry is that which mimics true philosophy (orthé filosofia) almost perfectly in form, yet abandons the core principle of respecting Truth above all else.
Sofistika a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Sofistika a filosofie
Sofistika představuje zvláštní, velmi zajímavou formu antifilosofičnosti, která využívá všech i nejnáročnějších prostředků filosofického myšlení, ale odmítá nebo aspoň zpochybňuje právě ten nejzákladnější předpoklad a tak říkajíc bytostné povolání a poslání pravé filosofie, totiž respekt k naprosté Pravdě a ochotu jen jí napomáhat k vítězství (tj. snad lépe k vítězení, neboť vždycky jde a půjde o její prosazování uprostřed konkrétních situací, a tedy o „kompromisy se skutečností“, s tím, co je vždy také spolu-dáno a co si nelze volit ani vybírat); také to můžeme říci termínem Kralických: ochotu k „rytěřování“. Prastará myšlenka, připisovaná Pythagorovi, spočívá v základech jména ,filosofie‘ a ,filosof‘: filosof není ten, kdo Pravdu „má“, ale jenom ten, koho „má“ Pravda sama, tj. kdo se jí celoživotně oddal způsobem, který byl kdysi pojmenován jako FILIA. (K tomu náleží také velmi ostré vědomí, že není žádného kritéria ani žádné normy vně Pravdy, ale že Pravda je normou či kritériem sebe samé, a řečeno způsobem, jakého jsme právě před chvílí užili, že jedině Pravda „má“ sebe samu, ale nikdo jiný a nic jiného ji nemá a mít nemůže, leč když se k němu Pravda sama přihlásí a přizná.) Filosofie sklouzává do sofisticky přesně tou měrou, kterou zapomínána svou vázanost na Pravdu (která pochopitelně není „dána“ ničím jsoucím, a už nejméně nějakým „připodobněním“, „přistejněním“ (adaequatio) tomu, co“jest“. Právě proto o Pravdě nelze říci, že „jest“, že je „jsoucnem“, což však neznamená, že prostě vůbec „není“, že je „ničím“. Zapomenout na Pravdu nebo ji dokonce popírat znamená konec filosofie pravé filosofie, ORTHÉ FILOSOFIA, a její deklasování na pouhou vnějškovou nápodobu. A tak jako je nejúčinnější lží ta, které se dokáže nejvíc pravdě (pravdivému výroku, soudu, názoru, postoji, aktu, životu atd.) podobat, tak je nej účinnější a také nejnebezpečnější sofistikou ta, která se nejlepším a technicky nejdokonalejším způsobem dokáže osvojit vše ostatní z „pravé“ filosofie, ovšem s výjimkou onoho posledního respektu k Pravdě samé.
(Písek, 080726-2.)