This text explores the ontological definition of the "event" as a holistic entity, positioning it in opposition to traditional "geometric" modes of thinking. The author argues that an event should not be understood merely as change or a linear series of static states, but as an internally integrated happening characterized by both continuity and necessary discontinuities. A central distinction is made between "true" and "untrue" events, where true events are defined by their capacity to establish and transform their own subject. This subjectivity allows the event to maintain a distance from its environment and ensures its internal unity throughout its temporal duration. The primary inquiry focuses on how the unity and wholeness of a time-based happening are grounded and sustained. The text provides insight into process philosophy, prioritizing dynamic occurrence and subjective integrity over static models of reality, while investigating the mechanisms that transform temporal progression into a unique, bounded whole.
Událost jako celek
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Událost jako celek
Chceme-li se se všemi důsledky vymezit proti „geometrickému“ způsobu myšlení (trochu důsledněji či „důsažněji“ a zejména jinou cestou než Pascal), lze to provést a demonstrovat např. tím, že proti „geometrickému obrazci“ (jako je třeba čtverec nebo trojúhelník apod.) postavíme pro srovnání „událost“ (tj. jako schema, jako myšlenkový model), pochopitelně událost chápanou (míněnou) jako „vnitřně“ integrované dění, které má svůj počátek a svůj konec, tedy které je „celkem“. Z toho je především zřejmé, že zdaleka nestačí proti „neměnnosti“ čísel nebo obrazců zdůrazňovat pouhou „změnu“. Změna totiž může být chápána (a popisována, eventuelně interpretována) jako „souvislá série stavů“ (známý je Zénónův argument, že šíp musí postupně procházet sérií určitých míst, a přitom na každém z těchto míst že vlastně „stojí“). Proti pouhé změně musíme postavit „dění“; ale ani dění nesmíme chápat jako jakkoli kvalifikovanou souvislou kontinuitu, ale musíme respektovat, že v dění mají vedle kontinuity svou důležitost také diskontinuity, vedle souvislostí také nesouvislosti. A teprve tím se můžeme dostat dál k lepšímu, přesnějšímu pochopení toho, čemu budeme říkat „událost“ (a na prvním místě budeme uvažovat jen o „pravých událostech“; k těm ostatním, zatím nazývaným „nepravé“, se dostaneme až později, a to za pomoci a dokonce za předpokladu skutečnosti událostí „pravých“). Jedním ze základních rozdílů mezi událostmi „pravými“ a „nepravými“ je zvláštní schopnost těch „pravých“ se stát „subjekty“ (eventuelně – tady je zatím třeba stále ponechávat obě možnosti – ustavit, vytvořit či spíš dotvořit a přetvářet si svůj vlastní subjekt). Necháme-li zatím stranou otázku tzv. událostí primordiálních, a necháme-li zejména stranou události virtuální (což obojí má sice smysl při prověřování celé koncepce tím, že některé její složky či prvky „vyženeme do extrému“, a to pouze proto, abychom zatížili logickou či systémovou složku své teorie), platí že veškeré pravé události lze charakterizovat jako subjekty, tj. jako události, které si už svůj vlastní subjekt ustavili a které si ho nadále udržují a přetvářejí. Za všech těchto podmínek je potom možno klást ty správné otázky, totiž na příklad po tom, jak událost, která je děním v čase, může být v celém svém průběhu právě jednou určitou událostí, tj. celkem, a v čem resp. čím je založena její jednota, která předpokládá m.j. ustavení jistých nesouvislostí, dovolujících události jakožto subjektu odstup od okolí (prostředí), a naopak také určitých zvláštních souvislostí, které nemají jen procesuální charakter, nýbrž spojují, sjednocují veškeré fáze takové události v celkovou jednotu, tedy v celek.
(Písek, 080726-3.)