This text analyzes the complex relationship between resistance and adaptation, taking as its starting point Friedrich Heer's provocative claim that effective resistance requires a degree of adaptation. The author critiques this assertion, suggesting that the term "adaptation" can be misleading. While engaging an opponent requires shared ground—such as physical proximity or a common language—these are matters of practical necessity rather than true adaptation. The author warns that adopting an opponent's methods or "weapons" can be morally degrading and counterproductive, leading to the self-disqualification of the resister. Therefore, the central issue is not the quantity of adaptation, but its quality and nature. The text concludes that any adaptation must remain under conscious control and serve a justifiable purpose. Ultimately, the distinction between useful tactical adjustment and self-defeating compromise depends on whether the resister maintains their integrity while navigating the tactical requirements of the struggle.
Rezistence a přizpůsobení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 10. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Rezistence a přizpůsobení
V Rakousku si často připomínají jednu z orientačních idejí Friedricha Heera: „Je zapotřebí určité dávky přizpůsobení, chceme-li dosáhnout vskutku účinného odporu.“ („Es ist ein gewisses Maß an Anpassung nötig, um wirksam Widerstand leisten zu können.“) To je sice velmi dobrý postřeh, ale je vyjádřen způsobem, který trochu mate. Když se chci poprat s někým, kdo bydlí v prvním patře, zatímco já až nahoře v podkroví, musím ho buď vylákat nahoru, nebo sejít dolů, eventuelně se můžeme setkat někde jinde, ale oba tam musíme přijít. Tomu se dá těžko říkat, že se jeden druhému „přizpůsobujeme“. Když chci polemizovat s nějakým Němcem, musím to udělat německy nebo se postarat o překlad; že svou polemiku povedu německy, není žádné „přizpůsobení“. Na druhé straně je známo, že nebývá vždy dobré užít stejných zbraní, jakých užívá protivník, neboť to může někdy mít degradující následky pro mne nebo pro mou stranu. A v takovém případě nejde o kvantitu, tedy o „určitou dávku“ přizpůsobení, ale o jeho kvalitu, resp. nekvalitu, jeho principiální nepřípustnost, protože bych(om) se takovým „přizpůsobením“ sami ponížili a diskvalifikovali. Věc je tedy, jak vidno, složitější, V něčem je někdy takové „přizpůsobení“ užitečné a dobré, jindy a v něčem jiném je kontraproduktivní (hned nebo také dlouhodobě) a zlé. Proto nejde o to „přizpůsobení“ samo, nýbrž o to, čemu má sloužit, k čemu je ho používáno, zejména však také, jakého je samo typu či druhu, zda zůstává pod kontrolou anebo zda k němu dochází bez takové kontroly.
(Písek, 081003–1.)