This text explores the philosophical understanding of the concept of nothingness, which is often burdened by prejudices in both everyday language and traditional metaphysics. The author criticizes the classical perception of "nothing" as a static, unproductive, and timeless state, epitomized by the maxim "ex nihilo nihil." In contrast to this view, the author proposes a conception of nothingness as a dynamic, unstable, and stimulating source, akin to the ancient Greek concept of ARCHÉ. However, it is emphasized that nothingness cannot be understood as a being or a subject, as it defies ontologization. The reflection also touches upon the relationship with mathematical concepts of zero and infinity and critically examines Christian theology's attempts to interpret the act of creation. While theology offers valuable insights, it often encounters limitations due to its tendency toward "ontologization." The text invites us to view nothingness not as a mere negation, but as a fundamental, albeit non-existent, variable that conditions the character of our world and its temporality.
Nic(ota)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 12. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Nic(ota)
Navzdory tomu, že i matematikové zjistili, že je nejen nesnadné, ale v jistých ohledech nemožné přesně myslit (vymezit) a pracovat s „nulou“ a „nekonečnem“, v běžné mluvě se o „ničem“ mluví takřka neustále (s nekonečnem to je ovšem něco jiného). V běžném hovoru ovšem nikdy nemáme na mysli popření „všeho“, nýbrž pouze něčeho určitého („prošel jsem celý seznam, ale nic jsem nenašel“, míněno je „nic takového“, oč mi šlo, co jsem hledal). Staré, tradiční chápání „ničeho“ jako čehosi bezperspektivního („ex nihilo nihil“) v žádném smyslu nelze obhájit; jde o pouhý – byť tradiční – předsudek, takřka pověru. „Nic“ je podle této mylné představy bez pohybu a bez schopnosti pohybu, je samo o sobě neměnné, neaktivní a neproduktivní, „nic“ nemůže být původcem ničeho jiného, zůstává samo v sobě, a tím mimo čas (tj. nemá ani svůj „vnitřní“ čas, jako mají události apod.). Právě tváří v tvář problému „nicoty“ a jakéhosi absolutního, totálního „nic“, je třeba trvat na proměnlivosti a tedy přechodnosti všeho, s čím se můžeme v tomto světě, v tomto našem Vesmíru setkat, dokonce i světa (Vesmíru) samého. Zvnějšku hleděno se „nic“ resp. „nicota“ jeví jako něco labilního, trvale neudržitelného; přihlédneme-li blíže k samému problému, jeví se naopak „nic“ jako „zdroj“, jako cosi dynamického, podněcujícího až výbušného – tak trochu jako ARCHÉ starořeckých myslitelů. Ovšem je to ARCHÉ nejsoucí, nemůže být pochopena jako jsoucno, byť nejvyšší, ba ani základní. A právě tak nemůže být „jsoucí“ pochopeno jako „emanace nicoty“. „Nicota“ nemůže být chápána ani jako „subjekt“ (ten má vždy také předmětnou stránku), a přechod nicoty ve jsoucí nemůže být proto pochopen jako akce, jako aktivita. K celé historii pokusů křesťanské theologie o interpretaci aktu stvoření je zajisté třeba přihlíže, protože se tam objevilo mnnoho zajímavých myšlenek, ale prostě některé z těch pokusů akceptovat je nemožné – lze si z nich jen vybírat některé momenty, protože celá theologie je velmi zatížena „ontologizací“; vyhýbá se tomu leda důrazem na „jinakost“.
(Písek, 081203-1.)