This text presents a critical analysis of the term "transcendental," originally defined by Immanuel Kant as that which precedes experience (a priori). The author highlights that Kant’s conception of transcendentals as being "prior" even to time itself evokes Platonic traditions and the myth of the eternal return, where the past and eternity converge. However, the text proposes a radical shift in perspective: instead of associating transcendentality with the past or eternal presence, it should be viewed in relation to the ever-approaching future. Under this view, the concept of "descendence"—a movement from above to below—would be more appropriate than upward transcendence. Nevertheless, the author ultimately rejects this new terminology as well, citing problematic spatial connotations and negative associations like decline. The document concludes by explaining why the terms "transcedent" and its derivatives should be avoided when describing "inner" or "non-objective" realities, seeking to move beyond historical metaphors that burden philosophical inquiry.
Transcendentální („před“)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 12. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Transcendentální („před“)
Význam termínu „transcendentální“ byl stanoven Kantem: transcendentální je to, co předchází každé zkušenosti (u Kanta je to vše, co lze označit jako „apriorní“). „Prius“ znamená „dříve“ nebo „předtím“. Pro Kanta je to něco mimo čas a prostor; pokud bychom to měla časově přece jenom někam zařadit, jde o to, co je dříve než jakákoli časovost, a míní se tím co je „minulejší“ než cokoli, co je v čase. Problém je ovšem v tom, že pro Kanta sám čas resp. časovost jsou apriorní, to znamená: předcházejí každému smyslovému vnímání v čase. Pokud tedy považujeme transcendentalia za starší, minulejší, ba původnější než cokoli, co se děje (nebo může dít) v čase, je to návrat k Platónovi. Minulost a „věčnost“ tu spadá v jedno – podobně jako v mýtu věčného návratu je praminulosti nejen tím, co bylo na počátku, ale co je vždy znovu na počátku. – Pokusme se však myslet „transcendentalitu“ jinak: nebudeme ji vidět jako příbuznou minulosti, byť věčné přítomné, nýbrž naopak jako příbuznou budoucnosti, vždy znovu přicházející. Pak ovšem přestáváme mít důvod pro zachování termínu: budoucnost (přesně: budoucí) nepřichází zdola nahoru. není spojena s překonáváním překážek a tedy s výkonem nějakého usilování, ale spíše naopak (pokud zůstaneme u obrazu, metafory) přichází shora dolů. Na místě by bylo tedy daleko víc mluvit o descendenci a o descendentaliích. Protože však je tu jakákoli prostorovost velice zatížena z dlouhé minulosti (srv. protivu pozemské – nebeské), bude asi lépe se prostorových konotací vyvarovat co nejvíc. Takže v tomto případě termíny „descendence“ a descendentalia“ nebudeme zavádět a nebudeme jich užívat (ostatně už má jiné konotace, něco jako „úpadek“ a „poklesání“). Tento důvod nás vede k tomu, proč nebudeme užívat slova transcendentní ani odvozenin pro to, čemu říkáme „vnitřní“ nebo „ne-předmětné“.
(Písek, 081217-1.)