This text explores the problem of individuation, which has traditionally been framed—especially since the late Middle Ages and the rise of nominalism—as the relationship between universals and concrete objects. The author proposes a shift in perspective by introducing the "event" as a foundational concept. An event, defined as a process with a specific beginning, course, and end, possesses an inherent integrity that cannot be based on generalities but only on its absolute uniqueness and non-interchangeability. While this individuality is readily accepted in the realms of human history, art, and biology, it is often ignored in theoretical physics. The author critiques the physical sciences for treating subatomic particles merely as mass occurrences subject to probability, rather than as individual entities. By doing so, physics bypasses the fundamental question of how these particles or quanta originate as unique events, highlighting a significant gap in our scientific understanding of reality's constituent parts.
Individuace – původ
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 3. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Individuace – původ
Problém individuace byl tradičně (přinejmenším od závěrečných dob středověku, vyostřen byl zejména nominalismem) chápán jako problém vztahu mezi univerzáliemi a konkrétními skutečnostmi (věcmi): univerzálie (obecnosti) nejsou samostatnými „věcmi“, ale jsou jako skutečnosti možné jen ve věcech (in rebus; zprostředkující formule). V dlouhotrvajícím sporu o univerzálie však byl vlastní problém marginalizován resp. vytlačen do ústraní. Jakmile však zavedeme do svých úvah pojem „události“ jako zcela základní, je zřejmé, že se tím do popředí dostává právě to, co bylo zatlačováno do pozadí. „Událost“, chápaná jako určitý děj, který má svůj počátek, průběh a konec, nemůže hledat svou integritu až v myšlenkovém přístupu, a proto nemůže být zakládána na „obecnosti“, nýbrž pouze na jedinečnosti, na individualizaci. Hledat v událostech to, co jim je společné (tedy nějaké „universale“), odhlíží od toho, čím vskutku jsou, totiž od jejich nezaměnitelnosti. To je sice zřejmé a snadno prokazatelné v lidských dějinách, také v umění, dokonce v říši živých bytostí, ale v říši atomů a subatomárních částic nebo kvant to teoretičtí fyzikové považují za „nesmysl“, ovšem jen proto, že k jednotlivým atomům nebo částicím prostě nemají přístup a pracují jen s jejich „masovým výskytem“ (a tudíž s pravděpodobnostmi). Otázku po tom, jak vlastně vznikají částice nebo kvanta, prostě nepřipouštějí.
(Písek, 070309-2.)