This document explores the nature of faith and the community of believers, arguing that faith should be understood as a fundamental life orientation rather than an affiliation with any organized church. The author posits that the true community of faith belongs to an "invisible church" that transcends denominational boundaries and institutional structures. Faith cannot be measured or judged directly from the outside; it is revealed only through its "fruits" and remains a dynamic, living process subject to growth, decline, and constant change. When individual strength fails due to age or infirmity, faith evolves into hope—a trust that future generations will sustain and carry forward the tasks at hand. Ultimately, the text defines faith not as a static state or a momentary event, but as a historical force that establishes the very foundation and continuity of human history across generations.
Společenství „věřících“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 3. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Společenství „věřících“
Chápeme-li správně „víru“ jako životní (i myšlenkovou) orientaci a aktivitu, je zřejmé, že společenství těch, kdo jsou v životě i v myšlení orientováni vírou, nemůže být ztotožněno s žádnou existující (tj. lidsky organizující a organizovanou) církví, nýbrž leda s „církví neviditelnou“. Hranice této církve nemohou (a nesmí) být identifikovány s žádným typem lidské organizace, ale probíhají napříč konfesím i církevním sdružením všeho typu, a to znamená, že sahají (přinejmenším mohou sahat) i za hranice a mimo působnost všech církví a církevních i náboženských spolků i společenství. Víru nelze kontrolovat, měřit, vážit ani posuzovat přímo a zvenčí, nýbrž lze na ni pouze usuzovat na základě jejích „plodů“, na základě – řečeno s Ježíšem – „ovoce víry“. A víru také nelze nikdy definovat jako něco určitého a pevného, protože víra je živá, je stále v pohybu a ve vývoji, víra roste a zmáhá se, anebo zase naopak menší a krčí se a upadá do malověrnosti a do nevěry. Víra také může churavět a slábnout tam, kde už nemáme dost sil, tj. nikoli z nedověry nebo malé víry, ale třeba že máme nějaký hendikap, třebu už jsme staří. A pak přechází víra v naději, že to všechno nezáleží jen na nás, ale že tu vždycky budou další, noví a mladší lidé víry, kteří ty úkoly, na které už sami nestačíme, převezmou a ponesou dál, aby je sami plnili a aby je pak zase dál předávali dalším generacím a pokolení. Víra není ni jen okamžitého, je pro přítomnost, ale m á dějiny, ba ona dějiny a jejich dějinnost dokonce přímo zakládá.
(Písek, 070319-2.)