This philosophical study addresses the fundamental ontological question of the nature of being, drawing on the Aristotelian tradition and the Socratic concept of knowing ignorance. The author argues that any inquiry into what is necessarily presupposes a preliminary understanding, which often harbors unconscious prejudices that influence the direction of the investigation. The text proposes a significant shift in perspective: viewing being not as a static entity, but as an eventual happening or an event. Through this lens, previously hidden conceptual frameworks come to light, and new ways of thinking about reality emerge. The core of the text is an attempt to define the event as an intentional non-object. This conceptual model is analogous to intentional objects in mathematics or geometry but requires specific modifications to capture the processual nature of existence. In this context, the text emphasizes that our perception of reality is deeply rooted in conceptual structures that must be critically reflected upon. The project thus paves the way for a deeper understanding of being through the category of the event, which transcends traditional object-oriented understandings of the world.
Událost jakožto „jsoucno“ / Jsoucí jako událost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 3. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Událost jakožto „jsoucno“ / Jsoucí jako událost
Přinejmenším od dob Aristotelových si filosofové připomínají (resp. mohou a mají připomínat), že „napořád zůstává otázkou“ (na kterou hledáme odpověď a která nás uvádí do rozpaků), „co je jsoucí“. Tato otázka ovšem – tak jako i v jiných případech – má vskutku smysl jen tehdy, když alespoň něco o „jsoucím“ víme, protože jinak bychom nemohli vědět, nač se vlastně tážeme. To je podstatou onoho slavného sokratovského „vědoucího nevědění“. Kdybychom nevěděli o „jsoucím“ resp. o „jsoucnu vůbec“ naprosto nic, nevěděli bychom ani to, že to nevíme; abychom věděli, že nevíme, co to je „jsoucí“ a „jsoucno“, musíme aspoň něco o „jsoucím“ přece jenom vědět. Vždyť jinak bychom ani nemohli v konkrétních případech rozhodovat, zda něco určitého „jest“ nebo spíše „není“. A dále: pokud bychom ovšem to, co „předběžně“ o jsoucím víme, věděli špatně, chybně, nesprávně, byla by tím nutně ovlivněna i sama otázka po tom, co to vlastně je to „jsoucí“ či „jsoucno“, neboť každá otázka – jak je známo – je nejen otázkou, ale zároveň také něco tvrdí. V našem případě tedy ona otázka, co to je „jsoucí“ či „jsoucno“, zároveň už o jsoucím či jsoucnu něco – správně nebo nesprávně – „ví“ a toto „něco“ také tvrdí. Obvykle o tom ovšem nevíme, protože to nejčastěji zůstává zcela mimo okruh naší pozornosti. Ovšem jakmile začneme zkoumat „jsoucí“ jakožto událostné dění, vyvstanou do zřejmosti jak ony dříve neuvědomované nebo málo uvědomované předsudečné „koncepty“, tak zejména ty nové, na které nejsme dosud zvyklí a které naší pozornosti nadále unikat nemohou. To vše mluví ve prospěch tohoto projektu, kdy hodláme různými způsoby a z různých směrů myšlenkově přistupovat k pojetí (a snad také pojmu) „události“ jako intencionálního ne-předmětu, tedy jako myšlenkového modelu, po příslušných (nezbytných) změnách jakoby analogickému intencionálním předmětům, jako je nějaké číslo nebo nějaký geometrický obrazec.
(Písek, 070331-4.)
* událost (jakožto jsoucno); jsoucí (jako událost);