This text provides a critical analysis of Václav Němec's concept of guilt, warning against the potential subjectivization of the entire issue. The author argues that an overemphasis on personal guilt, individual conscience, and subjective feelings risks inflating the moral ego at the expense of a broader mission or practical engagement. Instead of focusing solely on individual perfection or immediate interpersonal relations, the author suggests that true guilt lies in failing to fulfill one's task or calling toward the future. A significant point of the critique is the need to acknowledge guilt in a cosmic sense to balance the prevailing focus on individual subjectivity. Conscience should not be viewed merely as a component of individual consciousness but as a shared phenomenon that inherently involves a commitment to the future and the world's order. By shifting the focus from the subject to a transcendental mission, the text calls for an ethics that transcends individual morality in favor of a proactive responsibility toward the unfolding future and the cosmic whole.
Vina a „pocit“ viny
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 4. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Vina a „pocit“ viny
Poněkud nevyvážený až jednostranný Němcův důraz na to, že jde o „osobní“ vinu, na „svědomí“ a na „pocit viny“ (tedy na jakousi individuální vnímavost vůči vině) se mi zdá ohlašovat jisté nebezpečí „subjektivizace“ celého problému. Zajisté tam lze najít i jiné formulace, ale měl jsem dojem, že i tam je vše stále stahováno do spojitostí a souvislostí spíše pragmatických, ale že i tam kde se Václav Němec zmiňuje o tom, že „porušováním či zanedbáváním [těchto] vztahů … člověk způsobuje trhliny v tomto světě a jeho řádu“, má na mysli jen předpoklady a okolnosti, nezbytné pro člověka jako jednotlivou osobně mravní bytost. Vím, že tu už zacházím dost daleko (možná příliš daleko), ale někde v hloubce vyciťuji jakési příliš nafouklé „ego“ člověka jako mravní bytosti, povolané spíše k dokonalosti než k nějakému poslání, k nějaké praxi a práci. Rád bych tam měl vysloveno, že ta hlavní a rozhodující „vina“ spočívá právě v této rovině, tj. v selhání člověka, který neplní svou „úlohu“, své „poslání“, které ho vede stále dál do budoucnosti (a tedy nikoli na prvním místě k tomu, co má právě teď kolem sebe, byť by to byl druhý člověk jako „bližní“ – vůči němu se má přece vztahovat především tak, že se hlavně soustředím na jeho budoucnost, nebo alespoň, že na tu jeho budoucnost nezapomínám, i když některé věci jsou aktuálně tak naléhavé, že je musím plnit hned). (Právě proto májm dojem, že je mimořádně důležité zdůrazňovat také onu „vinu“ v kosmickém smyslu, což jedině může vyvážit onen přílišný důraz na subjektivitu viny, na svědomí – navíc většinou lidí chápané právě jako součást individuálního vědomí, tedy s potlačením a přímo zapřením onoho důležitého s- nebo spolu-, které k myšlence svědomí nutně náleží.)
(Písek, 070407-3.)