This text explores the philosophical concept of an event as an internally integrated whole, asserting that such a whole encompasses not only what has already passed but also what is yet to occur. The author critically re-examines Aristotle’s concept of dynamis, arguing for a radical shift toward the importance of the subject of activity. This subject is characterized by its receptivity to what arrives from the future. A central theme is "futurity" (budost), which, unlike the traditional notion of possibility, is already structured through its appropriation by the event-subject. Consequently, futurity becomes an integrated component of the event even before it is realized as actual presence. The subject's activity (ergon) is never a mere actus purus; it inevitably bears the marks and nature of the subject itself. By framing futurity as a pre-actualized yet structured part of the event, the text offers a new perspective on the relationship between temporality and subjectivity, viewing the event as a dynamic process where future elements co-constitute the integrity of the whole.
Událost – její budost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 7. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Událost – její budost
Je-li možno každou „pravou“ událost považovat za celek vnitřně integrovaný, je třeba považovat za součást takto integrované události nejen to, co z události již proběhlo a stalo se minulostí, nýbrž také to, co ještě neproběhlo a teprve má nastat. Tím se ovšem znovu, ale poněkud odlišně, nově otvírá problém tak zvané „možnosti“ resp. „možného“. Tento termín je poněkud zavádějící, protože v dosavadních dějinách došlo k významným posunům a také ke značnému znepřesnění a rozostření toho, co měl kdysi na mysli Aristotelés pod slovem DYNAMIS. Toho slova se užívalo obecně ve smyslu schopnosti, mocnosti (býti mocen), síly, hotovosti (k něčemu) apod., ale u Aristotela byl tento význam na jedné straně naprosto zbaven povahy jakéhokoli utváření, formování, a na druhé straně byla u něho posílena povaha aktivity, činění, činu. V tom právě je nutno provést radikální změnu, která ovšem musí být připravena a vůbec umožněna důrazem na základní důležitost subjektu aktivity. Musí to být právě subjekt, který je jednak více nebo méně „vnímavý“ (reaktibilní, protože vnímavost nelze oddělovat od aktivity) vůči tomu, co „přichází“ (ergo z budoucnosti), zvláště však vůči tomu, co již je nějak „přivlastněno“ a stává se tak „budostí“ události-subjektu, a který je na druhé straně schopný akce, činu, aktivity, jíž na ono přicházející a zejména již osvojené ze své strany reaguje. To znamena, že – na rozdíl od Aristotelovy koncepce – budost je už určitým způsobem strukturovaná, ačkoliv ještě není uskutečněná (tj. ještě nenastala, ještě se nestala aktuální přítomností). Aktivita (tj. čin, „dílo“ ve smyslu ERGON) proto nikdy není pouhý actus purus, ostatně už proto, že je vždy „dílem“ určitého subjektu, a proto nutně na sobě nese některé jeho „znaky“, „stopy“ jeho „povahy“ atd. A proto „budost“ už ve stádiu pouhé své přivlastněnosti subjektem jakožto celkem události nese na sobě také aspoň některé „známky“ události jako celku, neboť právě tím, že byla události „přivlastněnag (spíš než že si ji událost přivlastnila, to až v druhém kroku), stala se její integrovanou „součástí“ či „složkou“, a to nutně ještě dříve, než mohla být aktivně provedena, uskutečněna.
(Písek, 070714-1.)