This text examines the relationship between the state and religious institutions, focusing specifically on property rights and financial independence. The author argues that the separation of church and state should be absolute, implying not only freedom from state control but also the cessation of state financial obligations toward churches. The author criticizes the restitution of property that religious organizations cannot maintain independently and expresses a firm conviction that churches should not engage in business activities. Instead, they should rely solely on membership fees and donations. Clergy members should be supported by their congregations, sustain themselves through secular work, or adhere to traditions of voluntary poverty. Within the non-profit sector, religious organizations should operate under the same conditions as secular ones. Although contemporary trends toward globalization and institutional growth complicate these goals, the author anticipates that the economic structure of large organizations will become a pivotal issue in the future. The document presents a radical vision for the complete financial self-sufficiency of religious entities.
Církve a majetek
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 9. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Církve a majetek
Odluka státu a církví nemůže znamenat na jedné straně osvobození církví od státního tlaku jakéhokoli druhu, ale na druhé straně zafixování nějakých povinností státu vůči církvím. Toto odmítané zafixování povinností nelze redukovat jen na přímou podporu státu, nýbrž týká se také udržování starých nespravedlností, k nimž došlo v minulosti. Je absurdní vracet církvím majetky, jichž nabyly v minulosti a které nejsou samy schopny přiměřeně udržovat (např. chrámy nebo velké kláštery), takže potřebují podporu státu. Už problematičtější jsou takové majetky, s nimiž církve nebo náboženské organizace podnikají, ať už jde o pozůstatky minulosti (např. vlastnění pozemků, lesů, rybníků apod.), nebo o podnikání nedávné a nové. Ani se nebudu pokoušet o nějaké zdůvodňování, ale nějak jsem přesvědčen, že církve a náboženské organizace by neměly samy podnikat; pokud se přece jen o nějaké podnikání jejich členové chtějí pokoušet, tak aby to vůbec nijak organizačně resp. systémově s církvemi ani náboženskými organizacemi nespojovaly. Církve (a snad pro stejnost podmínek i všechny jiné náboženské organizace) by měly žít z členských příspěvků a eventuelně sponzorských darů. A pokud by jejich členové chtěli pracovat v ne-vládních, ne-podnikatelských organizacích a hnutích apod., pak by měly mít naprosto stejné podmínky jako podobné organizace ne-církevní a ne-náboženské. Tzv. „duchovní osoby“, tj. faráři, kněží, duchovenští funkcionáři apod. by měli žít buď z prostředků získaných od příslušníků církve nebo náboženské organizace, eventuelně z vlastní práce jiného než náboženského druhu, případně ze „žebroty“ (v některých částech světa to je tradice, i v Evropě existovaly chudé řády apod., i když to platilo spíš jen pro „chudé bratry“ a ne pro sám řád). Něco podobného je ovšem těžko prosazovat za současného stavu nejrůznějších tendencí k růstu organizací, k zmezinárodnění a globalizaci – a to nejen v tomto směru, ale především v mnoha jiných směrech. Nejspíš se to stane vážnou otázkou teprve v budoucnosti, a bude se to Asi na prvním místě řešit v případě obrovitých firem a organizací ekonomických.
(Písek, 070908-1.)