The text explores the ontological status of the future, questioning whether it should be classified as 'being' or 'non-being.' By distinguishing between objective and non-objective reality, the author seeks a conceptual framework for understanding that which is 'not yet' without reducing it to mere illusion or nothingness. The future is not a void; it contains a distinction between 'nothing' and 'something,' even if this 'something' lacks any realized or objectified component. The document reflects on Aristotle's concepts of dynamis and energeia, noting his struggle to escape metaphysical prejudices concerning the immutability of true reality. It rejects the atomist notion of the 'void' as being, asserting that the future's reality is unique. Ultimately, the author argues for assigning a specific type of reality to the future that is strictly distinguished from objectivity or actuality. This non-objective reality requires a revision of traditional ontological categories to acknowledge what is coming from the future.
Budoucnost jako „jsoucí“ / Skutečnost budoucí jako „nejsoucí“?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 10. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Budoucnost jako „jsoucí“ / Skutečnost budoucí jako „nejsoucí“?
Rozlišením „skutečnosti“ na předmětnou a nepředmětnou si otvíráme cestu k myšlenkovému uchopení povahy toho, co „ještě není“, ale co není pouhým výmyslem, iluzí nebo přímo „ničím“, „nicotností“. Budoucnost není „prázdná“, není to pouhá nepopsaná deska (ovšem i tento příměr vlastně poukazuje, že samu desku nemůžeme redukovat na nepopsanost, ale že tu je ještě něco kromě popsanosti a nepopsanosti – ovšem domýšlet důsledky tohoto příměru by asi nepřineslo mnoho užitku, pokud bychom nerevidovali ještě celou řadu dalších předsudků). Také v rámci budoucnosti samé musíme ještě rozlišovat mezi „ničím“ a „něčím“, aniž bychom hned a automaticky každému „něčemu“ připisovali „jsoucnost“ v tradičním významu. To, co „jest“ jen budoucí, nemá ještě žádnou „jsoucnost“ v tom smyslu, že by mělo nějakou již nastalou (a tudíž uskutečněnou, zpředmětněnou) složku; ale v žádném případě to nemůže být falešně pochopeno (resp. nepochopeno) jako „nic“. Aristotelés byl na stopě tomuto rozlišení svými termíny DYNAMIS a ENERGEIA, ale myšlenkově se nedokázal dostačujícím způsobem odpoutat od „metafyzického“ předsudku naprosté neproměnnosti pravé skutečnosti, nejspíš také pod vlivem myšlenek Eleatů (totiž že je možno myslit jen „naprosto jsoucí“ a „naprosto nejsoucí, kdežto žádná kombinace ani spojení obojího nejsou možné a jsou vyloučeny). Proto také podtrhl tu podivnost myšlenka atomistů, že „prázdno“ jest, tedy že je jsoucí – analogicky jako jsou jsoucí atomy. Nám je ovšem jasné, že „prázdno“ nemůže být „jsoucí“ v běžném smyslu; proto také trváme na tom, že budoucnost není „prázdná“. Proto je třeba přiznat budoucnosti (i čemukoli, co z „budoucnosti“ přichází) nějaký druh či typ „skutečnosti“ (event. „jsoucnosti“), který však přísně a přesně budeme odlišovat od každého druhu či typu, který je spjat s „předmětností“ resp. „aktuálností“, nějakou „uskutečněností“ (díky nějaké subjektní aktivitě).
(Písek, 071011-2.)