The text examines the etymological and philosophical foundations of the concept of 'progress,' rooted in the Latin terms progredior (to step forward) and gradus (a step or degree). It characterizes progress as a deliberate, step-by-step advancement rather than a mere movement in space. Drawing on the thought of philosopher Emanuel Rádl, the author asserts that true salvation lies in moving forward, contrasting this with the pejorative connotations of retreating or returning. The core of the argument is that progress is not just a linear continuation in one direction but a qualitative ascent toward something better, higher, and more correct. Consequently, progress implies a transition to a higher 'degree' or level of existence. The text concludes that genuine progress involves an orientation within a dynamic reality that seeks moral or ontological improvement. By moving not just further but higher, progress serves as a movement toward superior values and a more refined state of being, distinguishing itself from simple spatial or temporal transition.
Pokrok – myšlenka
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 10. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Pokrok – myšlenka
Termín je latinského původu, je odvozen od slovesa progredior, což znamená dělám krok kupředu. Zajímavé je, že od počátku spolu s tímto „postupem kupředu“ zaznívá jiné latinské slovo, totiž gradus, tj. stupeň. Je v tom vlastně obsaženo všechno podstatné a základně důležité: je tu někdo jdoucí (nebo něco postupující), a to krok po kroku, eventuelně stupínek po stupínku. Rádl vyjadřuje cenu či hodnotu onoho „postupu kupředu“ přímo mocnou výzvou: „Záchrana je v cestě kupředu, nikoli v cestě zpátky!“ (Hned na začátku brožury „K politické ideologii sudetských Němců“, Pha 2003, str. 95.) A proč je zapotřebí směřovat stále kupředu? Co se tím vlastně míní? Vždyť směr „kupředu“ se vždycky řídí tím, jak se postavíme: stačí se obrátit čelem vzad a „kupředu“ se změní „dozadu“, jakož i opačně. A přece taková slova jako „couvat“, „ustupovat“, „vracet se zpět“ mají nepřeslechnutelný pejorativní nádech. (Už v bibli najdeme např. slovo, jak se pes „vrací k vývratku svému“, Př 26,11.) Zřejmě nejde jen o směr v prostoru, ale o orientaci v širší situaci, která je v pohybu, tj. orientaci v dění, které samo je orientováno, tj. má nějaký směr. Právě to je to podstatné: nejde jen o pouhý postup o kus dál, a dokonce nejde ani jen o postup stále stejným směrem (tedy nikoli bloudění), nýbrž o „směr“, který vede k něčemu lepšímu, vyššímu, správnějšímu, tedy k nějaké vyšší úrovni, k vyššímu „stupni“. Ten „stupeň“ (gradus) tam má své důležité místo: jde o krok nejen dál, ale také výš, čili o „pokrok“.
(Písek, 071012-3.)