This text examines the concept of causality and its historical evolution from the original human experience of active intervention to the Greek notion of causation. The author highlights a fundamental shift in world understanding: while humans previously perceived change as the result of their own direct agency, Greek causality introduced the idea of events occurring "by themselves" based on prior conditions. This approach leads to a paradox where even human intervention is viewed merely as a consequence of earlier causes. Personal agency thus dissolves into an infinite chain of causal links. The text further analyzes how this concept of universal causality, or pancausalism, paradoxically aligns with archaic fatalism. Although modern causality is intellectually more precise, its ultimate consequence is the removal of the subject's ability to be a true originator of action, as every deed is predetermined by a preceding state. Consequently, the original experience of active agency vanishes, and the world becomes a concatenation of processes independent of individual will.
Kauzalita jako problém
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 12. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Kauzalita jako problém
Lidé odedávna věděli, co to znamená něco ovlivnit, nějak zasáhnout do věcí a něco tím změnit, způsobit. Řecký vynález „kauzality“ jako pojetí však spočívá v něčem jiném: něco se může stát, protože tu byly nějaké skutečnosti předtím, a ne proto, že by to někdo udělal, že by na ty skutečnosti nějak působil, že by chod věcí nějak ovlivnil. Věci se dějí „kauzálně“ také tak, že do toho nikdo nemusí zasahovat, ony se dějí „samy od sebe“, „samy sebou“. A najednou se vše jakoby obrací: i to, když do průběhu nějakých dějů či procesů nějak zasáhneme, nemá to jen příčinné následky, ale samo to je nebo bylo nějak zapříčiněno, ať chceme nebo nechceme. Najednou přestáváme být sami vůbec schopni něco vyvolat či způsobit, aniž by to naše působení bylo zase něčím dřívějším vyvoláno anebo způsobeno. Každé zapůsobení nějaké příčiny vyvolá nějaký následek, ale sama příčina je vždy následkem nějaké dřívější, předcházející příčiny. A tak se vlastní řecké pojetí příčinnosti (kauzality) obrací v opak toho, co bylo prastarou zkušeností lidí, totiž že je třeba být aktivní, něco dělat, podnikat a nenechat věci být tím, čím jsou a jak k nim dochází či nedochází, jak celá ta obrovská souvislost příčin a následků, které se stávají dalšími příčinami dalších následků, se rozlévá dál a dál do budoucnosti. Je vlastně velmi zvláštní, že pojetí takovéto univerzální kauzality, jakéhosi univerzálního kauzálního sřetězení všeho světového dění (tzv. pankauzalismu) se přímo přibližuje mnohem starším, byť ne tak myšlenkově precizovaným fatalistickým chápáním světa.
(Písek, 071228-1.)