This text examines the origin and philosophical context of Aristotle's concept of "energeia" (energy). The author points out how this term reflects Aristotle's ambivalent relationship with earlier thinkers, particularly Democritus and Plato. While Aristotle rejects Plato's idea of the Demiurge as an external craftsman working with matter, he adopts the atomist idea of dividing reality into the smallest possible parts. "Energeia" thus appears as an internal force producing work (ergon) from within. However, this raises the question of whether "energeia" is merely a fragmented Demiurge transformed into separate "units of performance." The text critically considers whether Aristotle's concept is truly less mythical than Plato's vision, given that "energeia" essentially fragments the source of activity into individual sub-elements. This analysis sheds light on the ontological foundations of motion, activity, and time in antiquity, questioning Aristotle's attempt at a purely rational grasp of active force in opposition to the mythical Demiurge.
Subjekt – a zdroj „energie“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 1. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Subjekt – a zdroj „energie“
Termín „energie“ má vskutku podivný původ; jeho autorem je Aristotelés, ale termín prozrazuje zvláštní Aristotelův respekt k Démokritovi, přesněji k některým jeho myšlenkám a postupům. A právě tak prozrazuje kritickou distanci vůči Platónovi, konkrétně vůči jeho „demiurgovi“ z Timaia. A ovšem nelze pominout ani to, že jak v odmítavém odstupu proti myšlence prabožského řemeslníka, který ke svému „materiálu“ přistupuje zvenčí, tak v akceptaci myšlenky „dělení“ (až „rozsekávání“) na nejmenší kousíčky zůstává Aristoteles nějak na půl cestě a tudíž vlastně na rozpacích. Zatímco Démokritos (a Leukippos) rozsekávají každou „věc“ (skutečnost) vskutku až na tak malé kousky, že je už dále dělit či rozsekávat nelze, Aristoteles nám nic bližšího o velikosti toho, co v daném případě působí nějaké „dílo“ (ERGON) zevnitř, neříká. Přesto nemůže být pochyb o tom, že onu ENERGEIA musí nějak dělit, protože ERGA jsou mnohá, velice různá a také různě veliká. Tak již zde zůstává předčasně stát; ale jde zejména o to, kde se vlastně ta ENERGEIA bere: je to jedna z tzv. ARCHAI? Vše by tímto směrem ukazovalo: jde vlastně o Platónova demiurga, ovšem rozparcelovaného na jednotlivé – nejspíš samostatné – „jednotky výkonu“ (že musí jít o jakési sjednocené kousky, tedy „jednotky“, se zdá být zcela nevyhnutelné). V Timaiově výkladu představují „ideje“ jednu ARCHÉ, ovšem vnitřně nesjednocenou (vždyť některé ideje se s některými jinými prostě vylučují), zatímco jinou takovou ARCHÉ je „beztvarý tok“ (zároveň jeden ze zdrojů pohybu a tedy času). Třetí ARCHÉ představuje již zmíněný demiurg, který je možná druhým zdrojem pohybu (a snad i času), zejména však zdrojem aktivity (neboť „beztvarý tok“ žádné aktivity schopen není). Vytýká-li Aristoteles myšlence demiurga mytičnost, musíme se tázat, oč méně mytická je myšlenka ENERGEIA, která jen rozsekává demiurga na jednotlivé malé části.
(Písek, 060114-1.)