This text presents a critical examination of the relationship between the subject and its activity. The author challenges the common intuitive notion, rooted in collective experience, that a subject must necessarily precede its actions. It is argued that the subject is not a static entity but rather a structure that is transformed and re-established through every action it performs. It is only through this continuous process of integrating both itself and its activities that the subject maintains its persistence. The text draws upon Teilhard de Chardin’s concept of "centro-complexity" to explain the ability of natural units to integrate their essential nature. A key conclusion is that human action is never solely centrifugal, directed outward toward the external world, but always possesses a centripetal dimension as well. Every action thus simultaneously reacts back upon the actor, resulting in an internal transformation. Consequently, the subject is not merely the source of activity but also its product—a constantly evolving process of integration that changes its own internal structure through engagement with the world.
Subjekt – „zdroj“ aktivity?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 1. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Subjekt – „zdroj“ aktivity?
Naše (vlivem „kolektivních zkušeností“) jakoby intuitivní chápání vztahu mezi „subjektem“ a jeho „akcemi“ (aktivitami) trpí základním předsudkem, že subjekt musí nutně předcházet každé své akci. Je to pochopitelné, protože akce musí být vždycky chápána jako výkon nějakého subjektu. Problémem se ovšem stává onen „subjekt“ sám, když připustíme, že se každou svou akcí proměňuje, ba znovu-ustavuje – a jen tím jakožto subjekt „trvá“. Subjekt v jistém smyslu představuje měnící se strukturu, ale tato charakteristika se zdaleka netýká jeho bytostné povahy, protože jí zcela uniká to, jak dokáže integrovat jak sám sebe, tak své aktivity (a to bez ohledu na to, že tato jeho schopnost sjednocování, integrování nedosahuje nikdy dokonalo svého cíle). Teilhard dobře vystihl tuto stránku tím, že mluvil o soustředivé složitosti „přirozených jednotek“ (centrocomplexité). Když to náležitě domyslíme, musí nám být zřejmé, že akce není nikdy jen jednosměrně orientována odstředivě od subjektu k něčemu mimo něj, nýbrž že každá akce je nutně a vždy zároveň i dostředivě, takže jejím „výsledkem“ („produktem“) není proměna něčeho navenek, něčeho vnějšího, nýbrž také proměna dovnitř, proměna subjektu samého.
(Písek, 060119-2.)