This text examines the ontological definition of structure in relation to the subject and interiority. The author argues for a more precise distinction between structures accessible from the outside and those pertaining to the non-objective aspects of true beings. A fundamental distinction is made between a mere aggregate and a genuine whole, where internal integration serves as the basis for external, organic unity. In the context of organisms, one must differentiate between the physical structure of the body and the meaningful interplay of organs that constitutes interiority. To grasp this inner dimension, a shift from traditional objectifying thought to a non-objectifying approach is required. The subject cannot be reduced to a simple structure without acknowledging the dual nature of structures—those externally accessible and those that are not. Ultimately, the external structure of a subject remains incomplete unless it is linked to its center, the subject itself, which cannot be reduced to its objective side. This framework allows for the conceptualization of structures within the realm of interiority and pure non-objectivity.
Struktura a („její“) subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 5. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Struktura a („její“) subjekt
Pojetí tzv. „struktury“ musí být mnohem pečlivěji vymezeno, než bývá ( i u tzv. strukturalistů) zvykem. Především je třeba se tázat, zda máme na mysli „struktury“, k nimž je možno (v jakémkoli smyslu, tedy i jen myšlenkově) přistupovat „zvnějšku“, anebo chceme-li pojem „struktury“ a „strukturovanosti“ uplatňovat také na oblast(i) „nepředmětného“ (tedy jak na nepředmětné stránky pravých jsoucen, tak na tzv. ryzí nepředmětnosti). To má svůj mimořádný význam tehdy, když nám půjde o rozdíl mezi pouhou „sestavou“ (hromadou, agregací) a skutečným (pravým) celkem. U každého „celku“ musíme předpokládat jeho vnitřní integrovanost, která je předpokladem a základem jeho (vždy relativní a v jistých mezích proměnné) integrovanosti vnější, tzv. „organické“ (v případě živých bytostí). To však zároveň znamená, že musíme dělat rozdíl mezi strukturovaností „těla“ organismu a „strukturovaností“ smysluplné souhry jednotlivých orgánů a sub-orgánů onoho organismu, jejímuž postižení právě jakožto „struktury“ se celá niternost (vnitřní stránka) organismu vymyká. Přechod eventuálního výzkumného přístupu k této „niterné“ stránce si ovšem žádá jiný než tradiční zpředmětňující způsob myšlení. Právě proto nemůžeme subjekt degradovat na pouhou strukturu, aniž bychom náležitě provedli naznačené rozlišení dvojího typu „struktury“, totiž struktury zvenčí přístupné a struktury, k níž zvenčí žádný možný přístup není otevřen. Pokud toto rozlišení provedeme (a to nejen formálně, jen deklarativně), budeme moci mluvit o „strukturách“ také ve světě niternosti, a to ať už v případě jednotlivých (pravých, tj. vnitřně integrovaných) jsoucen, která mají vždy jak svou vnitřní, tak také vnější stránku, anebo v případě tzv. „ryzích nepředmětností“. V případě jsoucen pak platí, že ani vnější strukturovanost subjektu nemůže být popsána a vylíčena přesně a s úplností, pokud nebude vylíčena vazba této vnější struktury na její „střed“, tj. na subjekt sám (tedy na subjekt, který nelze redukovat na jeho předmětnou stránku).
(Písek, 060504-2.)