This study explores the relationship between non-objectivity, interiority, and the constitution of the subject as a true being. The author argues that non-objective reality lacks an external dimension and cannot be accessed from the outside or fully objectified without losing its essence. Since pure objectivity is fleeting, the question of how entities maintain continuity arises. The author finds the answer in interiority, which is exclusive to subjects. While non-objectivity is general and undivided, interiority is always tied to a specific subject that integrates it. The subject acts as a mediator through which non-objective potentiality is realized into actual being via actions. A decisive but mysterious link exists between the concentration of non-objectivity within the subject and its manifestation through deeds, a process essential for the subject’s ontological integrity. This perspective emphasizes existence not as a collection of objects, but as a dynamic process emerging from non-objective depths through the subject’s internal integration.
Nepředmětnost a niternost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 5. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Nepředmětnost a niternost
„Nepředmětná“ skutečnost (eventuelně nepředmětná stránka „konkrétního“ jsoucna) „nemá“ (sama) vnějšek, což znamená, že k ní (jako takové) není možný přístup „zvnějška“ (a to samozřejmě platí nejen ve smyslu prostorového odstupu, nýbrž v každém smyslu, zejména také ve smyslu myšlenkového přístupu). To, co je vskutku „nepředmětné“, také nemůže být zpředmětněno, leda tak, že přestane být v nějakém smyslu tím, čím to – jakožto nepředmětné – bylo (a je). Protože však „ryzí předmětnost“ není možná, neboť okamžitě pomíjí, tj. přechází opět v „nepředmětnost“ (i když jinou, jiného typu), vzniká otázka, jak vlastně může něco mít relativní „trvalost“, jak to může přetrvávat, takže se k tomu můžeme vztahovat jako k něčemu relativně pevnému (což také děláme a dokonce dělat musíme), Odpověď je jediná možná: to, co spojuje různé postupné „stavy“ („momenty“) nějakého trvání, je niternost. Ale ten vztah není ani jednoduchý, ani zřejmý hned na první pohled. O niternosti můžeme totiž mluvit je v souvislosti se „subjekty“: subjekty jsou pravá jsoucna, vnitřně tedy integrovaná – a tedy mající vnitřní stránku. Ta může být právem chápána a označena za stránku nepředmětnou. Ale zatímco nepředmětnost nemusí být soustředěna (integrálně zaměřena) k jedinému subjektu, niternost je vždycky niterností určitého subjektu. Pouze prostřednictvím subjektu se nepředmětnost jakožto „ještě nejsoucí“ může stávat aktuálně jsoucí (přítomnou), ale to zároveň znamená, že se něco, co „původně“ není rozdělena žádnými přehradami, musí „zčásti“ orientovat na určitý jeden subjekt (pochopitelně zároveň také na celou nepřehlednou řadu jiných určitých subjektů) a tak k tomuto subjektu vlastně „přistoupit“ a s jeho pomocí a jeho prostřednictvím se (resp. něco ze sebe) „realizovat“, uskutečnit (prostřednictvím „skutků“, tj. akcí onoho subjektu). Mezi soustředěním nepředmětnosti (nepředmětného) směrem k jednomu určitému subjektu a mezi jeho „realizací“ (zpředmětněním) prostřednictvím akcí tohoto subjektu je něco, co zatím – jak se zdá – uniká možnostem našeho myšlenkového uchopení a co má rozhodující význam jak pro primární ustavení subjektu, tak pro integritu jeho dalšího událostního setrvání „týmž“, tj. pro jeho bytí.
(Písek, 060504-5.)