This text analyzes the concept of the event and the deconstruction of its models, treating deconstruction as a method of critical reflection on one's own thinking. The author distances himself from a strictly Derridean interpretation, proposing instead an intuitive approach focused on examining the mental constructions that accompany the understanding of an event. The primary goal is to prevent a lapse into traditional metaphysical and objectifying habits deeply rooted in European thought. In this context, the event is conceived as an intentional non-object whose components must not be perceived as isolated objects. The proposed method of super-reflection represents a tentative and constantly skeptical process that seeks to break free from the historical inertia of an objectifying worldview. It is a functional tool that subjects established reflexive procedures to further scrutiny, aiming to preserve the integrity of the event as a phenomenon that cannot be constructed as a standard object of knowledge. Such vigilance is essential for developing a new philosophical sensitivity.
Událost a „dekonstrukce“ jejího „modelu“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 5. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Událost a „dekonstrukce“ jejího „modelu“
Nebudu nyní přesně užívat slova „dekonstrukce“ v derridovském smyslu, ale ve smyslu, který je bližší intuitivnímu chápání tohoto neologismu: dekonstruovat můžeme jen to, co bylo konstruováno, ale zároveň to konstruované nechceme „destruovat“. V tomto jednodušším smyslu např. nemůžeme dekonstruovat žádnou skutečnou „událost“ jako celek, ale pouze myšlenkovou (modelovou) konstrukci (přesněji: míněný korelát , tedy intencionální „ne-předmět“, protože model „události“ nemůžeme „konstruovat“ jako intencionální předmět v tradičním smyslu). Slova „dekonstrukce“ tu budeme užívat pro kritickou reflexi každého našeho vlastního pokusu o modelování „události“, abychom vždycky po každém kroku mohli pečlivě přezkoumat, zda jsme při onom modelování někde nesklouzli do starých, zaběhaných „metafyzických“ kolejí, tj. zda „složky“ či „součásti“, které jsme jakoby „rozpoznali“ při oné dekonstrukci, nemají charakter intencionálních „předmětů“, aniž bychom to hned postřehli (neboť se setrvačností myšlenkových návyků, jaké se formovaly po staletí a tisíciletí, musíme vždycky velmi vážně počítat a mít se před nimi vysoce kriticky na pozoru). „Dekonstrukci“ budeme tedy považovat za užitečnou pracovní metodu, tj. jednu z metod, jichž můžeme a budeme používat. Na první pohled je zřejmé, že to je jedna z metod, jichž užívá reflexe, takže cílem jejího užití je vlastně podrobovat některé jiné, mnohem zaběhanější metody reflexe jakési dodatečné reflexi, jakési „super-reflexi“. Předpona „super“ ovšem nesmí znamenat nějakou nadřazenost, a to zejména proto, že jde (a půjde) vždy o metodu tentativní, zkusmou, předem nevypočitatelnou a detailně neprojektovatelnou, držící se jen několika obecných „zásad“, z nichž na prvním místě je nutno jmenovat pochybování o tom, zda jsme se už dostatečně vyvázali ze zaběhaného otročení zpředmětňujícím tendencím našeho (evropského) způsobu myšlení.
(Písek, 060520-2.)