The text examines the limitations of traditional conceptual thinking, rooted in ancient Greek philosophy, which operates exclusively with intentional objects. The author argues that this approach is fundamentally incapable of grasping the essence of happenings and events because it inherently objectifies them, fragmenting continuous processes into static points. However, a concept itself is a component of the intentional act and is thus inextricably linked to the process of thinking. To validly model an event, one must work with concepts tied to intentional "non-objects." This requires a definitive shift away from viewing the concept as an ontological entity or being. Instead, the concept must be understood meontologically as a non-being or non-object. Only such a shift allows the concept to function effectively in reaching, understanding, and interpreting reality without distorting its fluid nature. The transition from an ontological to a meontological perspective is presented as essential for a valid reflection on the nature of thought and existence.
Pojem jako „ne-předmět“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 6. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Pojem jako „ne-předmět“
Tradiční pojmové myšlení, které je vynálezem starověkých řeckých myslitelů, pracuje výhradně s pojmy, které jsou spjaty s intencionálními předměty (objekty), a proto nikdy nedokáže „pojmout“, tj. myšlenkově „uchopit“ (a pochopit) dění, dějství, událost. Sám pojem, tj. každý pojem, je však speciální složkou intencionálního aktu, a proto je neoddělitelně spjat s děním, tj. právě s výkonem aktu myšlení. To však znamená, že z principiálních důvodů nemůže být „nasouzen“ pojem pojmu jakožto „objektu“ (i když slovně, jak je vidět, to vyjádřit lze), neboť tradiční pojmová výbava není schopná platně „uchopit“ dění. Zpředmětňování všeho, k čemu se myšlení vztáhne, které je charakteristické pro tradiční pojmovost, znamená přístup z odstupu, zvnějšku (což není míněno prostorově), a to pak nutně vede k „rozsekání“ dění (zejména události) na jakési „okamžité přítomnosti“, „jsoucnosti“, které pak jsou sestaveny v sérii, představující „proces“ dění. Pochopitelně z takovýchto „bodových“ jsoucností pak nelze skutečný model „procesu“ vytvořit a tak se skutečnému událostnému dění přiblížit. Platný model „procesu“, přesněji „události“, lze ustavit jen za toho předpokladu, že začneme myšlenkově pracovat s pojmy, jež jsou spjaty s intencionálními „ne-předměty“. Teprve pak bude možno nasoudit platný „pojem pojmu“, tj. takový pojem, který by svůj intencionální ne-předmět mylně nezpředmětňoval, a tím jej předem neodsuzoval k naprosté neschopnosti fungovat vskutku jako pojem, tj. mít svou funkci a účinnost při dostihování, srozumívání a interpretování (tj. zejména „vykrajování“ z chaosu informací přes smysly na nás doléhajících) toho, k čemu se intencionálně vztahujeme a k čemu se intencionálně (jinak) vztahuje také sám onen pojem. Abychom to náležitě (rozumí se v reflexi) myšlenkově (pojmově) zpracovali, musíme se definitivně vzdát pokusů pojmout „pojem“ tradičně jako jsoucno (TO ON), tj. jako „předmět“ (tj. ontologicky). Skutečný „pojem“ je ne-jsoucno, ne-předmět – a tak nezbývá než jej jako takové ne-jsoucno (TO MÉ ON) také pojmout, ergo méontologicky.
(Praha, 060601–2.)