This text examines the ontological nature of the concept as a non-objective reality that finds realization through actual acts of thought. The author explores the reconstitution of the intentional correlate, which, although closely linked to the concept, is not its objective side. A central theme is the specific type of intentionality characteristic of conceptual thinking, distinguishing it from the general intentionality inherent in all life. The act of "meaning" is described as a "pseudo-event" because it lacks internal, organic integrity and must be organized externally by the subject. The analysis emphasizes that the connection between the psychic performance and its correlate is not spontaneous but dependent on the subject's activity. This distinction allows for a precise definition of conceptual thinking within broader structures of activity, differentiating it from pre-living and living processes. The work contributes to a deeper understanding of the relationship between subjectivity, intentionality, and the process of meaning constitution.
Pojem jako „uskutečnění“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 6. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Pojem jako „uskutečnění“
Pojem je nepředmětnou skutečností, která může být „uskutečněna“, tj. nabýt také své vlastní „předmětné“ stránky, pouze v aktuálních aktech myšlení. Výsledkem (nikoli „produktem“ v přesném smyslu, nýbrž dosaženým cílem) takového „uskutečnění“ je znovu-ustavení (rekonstituce, vlastně obnovená či znovu provedená konstrukce) příslušného intencionálního korelátu (v tradičním řeckém způsobu myšlení intencionálního předmětu či objektu). Takový intencionální korelát ovšem není možno pojmout jako předmětnou stránku pojmu, i když je s tímto pojmem velmi úzce (a oboustranně výhradním způsobem) spjat. Právě toto těsné a jednoznačné sepětí představuje specifický typ intencionality, který musíme odlišovat od intencionality v širokém, obecném smyslu; možná by bylo lépe v tomto případě o „intencionalitě“ nemluvit. Konkrétní akt „mínění“ takového intencionálního předmětu (eventuelně ne-předmětu) totiž představuje jakousi „nepravou událost“, tj. „událost“, která je integrována „zvenčí“, totiž mínícím subjektem, nikoli tedy „niterně“, na aktivitách vnějších subjektů nezávisle. Mezi aktem mínění (tj. jeho psychickým výkonem) a jeho (příslušným) intencionálním korelátem není žádné vnitřní, „organické“ spojitosti, ale tato spojitost musí být (vždy znovu) „zvnějšku“ organizována intencionálním aktem, resp. subjektem tohoto aktu. Proto je intencionální akt vždycky jen zčásti pravou událostí, protože je nutně spjat s příslušným intencionálním korelátem nikoli niterně, „organicky“, ale díky aktivitě subjektu tohoto aktu. Tím je však zároveň vymezena specifičnost onoho typu intencionality, která charakterizuje pojmové myšlení (na rozdíl od obecné intencionality, která je vlastní přinejmenším všem druhům „živé“ aktivity (a pro nás vůbec i veškerým aktivitám „předživým“).
(Písek, 060607–2.)