This text explores the phenomenological concepts of the "I" and "selfhood," focusing on the relationship between the existence of the subject and its self-awareness. The author argues against the notion that the Self is constituted by or within consciousness. Although achieving self-consciousness is a developmental milestone reached through social interaction, the Self must logically precede any conscious act for those acts to be attributed to a specific subject. The text critiques perspectives, such as Sartre's interpretation of Husserl, which position consciousness as the primary "absolute fact." Instead, it emphasizes that the Self exists even where self-awareness is impossible or where the basic conditions for consciousness are absent. The Self is thus viewed as an ontological constant, independent of whether it is accessible through reflection or phenomenological reduction. This perspective fundamentally re-evaluates traditional understandings of subjectivity by asserting that the "I" is an absolute fact prior to any realization in consciousness.
„Já“ a „jáství“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 6. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
„Já“ a „jáství“
Z fenomenologického hlediska platí nepochybně to, že „vědomí vlastního já“ je čímsi, k čemu se dítě musí samo dopracovat (byť podněcováno druhými, především nejbližšími). Bylo by však chybou, kdyby tato nepochybná skutečnost byla interpretována jako vznik a ustavení skutečného „já“, tedy jako jeho uskutečnění vědomím a ve vědomí. „Já“, které by nepředcházelo svému vlastnímu uvědomění, by nikdy „nějakým“ vědomím nemohlo být ustaveno (komu bychom takové vědomí a příslušné akty vědomí mohli vůbec přiřazovat a připisovat?), a to ani vědomím, ani ve vědomí. „Já“ je tu dříve, než si samo sebe uvědomuje, ba než si samo sebe vůbec může uvědomit. „Já“ je i tam, kde sebe-uvědomění není ani možné, protože nejsou splněny ani ty nejzákladnější podmínky, např. kde není vůbec žádného „vědomí“ (ledaže bychom chtěli vidět vědomí všude, kde je možno konstatovat nějaký druh „vztahu k sobě“). (Sartre např. při výkladu Husserla naprosto chybně mluví o „reálném vědomí, k němuž má po provedení ,redukce‘ přístup každý z nás, jako o „absolutním faktu“ s. 10; odhlédneme-li od problematičnosti obou termínů, totiž „absolutní“ a „fakt“, musíme zdůraznit, že prvotní „absolutním faktem“ je „já“, a to bez ohledu na to, zda je k němu možný nějaký přístup a zda je takový přístup i fakticky zjednán.)
(Písek, 060614-1.)